text
stringlengths 101
697
| orig_split
stringclasses 3
values |
|---|---|
Škoda že už se nikdy neprojdu lesem. Mám tolik ráda přírodu. Na Vysočině, kde osiří moje chaloupka, je určitě tak nádherně! Nebe se mračí a honí se po něm těžká oblaka. Velký černý mrak nad mojí hlavou připomíná čtyřhlavého draka z pohádky. Okamžik ho pozoruji. Postupně se mění v čarodějnici s rozevlátými vlasy. Ty se prodlužují, až dostanou vzhled dlouhých rohlíků. Rukou si promnu unavené oči. Hlava mi třeští a útroby se mi svírají hnusem i strachem. Myslím na Valentýnu. Jak se asi zachová, až se dozví, že se její matka zabila? Bude smutná, nebo se jí uleví? | train |
Když jsem se vdávala já, nacházela se zde jediná. A to pouze z toho důvodu, že je naše město lázeňské. Valentýna si vybrala oděv nejdražší. Bělostný korzet jí končí hned pod drobnými ňadry a nabíraná sukně maskuje její vystouplé bříško. Kdo to neví, možná ani nepozná, že je moje dcera v šestém měsíci těhotenství. Ale zřejmě to každý ví. Taková zpráva se lehce rozkřikne. Dnes je to výjimka, když se takhle mladá dívka vdává. Proč mi to udělala? To jsem opravdu byla tak špatná matka? | train |
I teď, když jsem vyhověl tvému přání a ty se mnou konečně hovoříš, tvoji duši drásá rozčilení, vášeň a žádostivost. Proto tvrdím : Já stojím, ale ty ne. " Tehdy si muž uvědomil, že je štvanec, závislý na své dychtivosti, nesvobodný a spoutaný svým bohatstvím a touhou po uplatnění, otrok sebe sama. Zamyšleně se vrátil do své továrny, uspořádal všechny své záležitosti a předal své životní dílo do rukou nejstaršímu synovi. Pak se vydal následovat mistra. Soustředění Jeden mladý muž chtěl rychle a pohodlně zbohatnout. | train |
Kluk, který stál za pultem, si mě přátelsky prohlížel. " Co si dáte? " zeptal se zdvořile. Rozhlédla jsem se po prostorném krámu a můj zrak padl na tvarohový šáteček. I přes to, že už bylo odpoledne, vypadal lákavě. " Dva tyhle kousky, " ukázala jsem na pečivo a uvědomila si, že jsem řekla dva, což znamenalo, že automaticky myslím na Valentýnu. Jsem zvyklá kupovat všechno i pro ni. Chlapec s černými kučeravými vlasy a černýma očima nemotorně vzal do ruky kleštičky, kterými šátečky vsunul do rozevřeného mikrotenového sáčku. " Ještě něco, paní Hartmanová? " otázal se opět slušně. " My se známe? " řekla jsem překvapeně. Zaváhal. | train |
Nikdo, odpověděl Ivan bez špetky zaváhání, a než jsem stačil ocenit, jakého to máme mezi sebou hrdinu, mihla se vzduchem Kristova levačka a srazila Ivana k zemi podruhé. Ivan vstal a podíval se na Kristu stejně tvrdě jako předtím, takže Kristovi svitlo, že u něho nepochodí, a obrátil se na nás. Príma, tak to zkusíme odjinud. Kdo z vás pomáhal panu Passerovi ničit školní majetek? Hluboké ticho. Vidím, že jste banda pěkných hrdinů. Nástup! Seřadili jsme se spěšně do dvojstupu a Krista nás odvelel na dvůr, kde jsme museli stát v pozoru tak dlouho, dokud se další vandalové nepřiznají. | train |
Možná, že jsou si muž a žena bližší, když spolu nežijí a když o sobě jen vědí, že jsou, a když jsou si vděčni za to, že jsou a že o sobě vědí. A stačí jim ke štěstí právě jen to. Děkuji ti, Alžbětko, děkuji ti, že jsi. " Alžběta ničemu nerozuměla, ale tváří se jí šířil blažený, blbý úsměv plný neurčitého štěstí a nejasné naděje. Pak Flajšman vstal, stiskl Alžbětě rameno ( na znamení diskrétní zdrženlivé lásky ), obrátil se a odešel. Nejistota všech věcí | train |
" Samozřejmě, " vyhrkl stařík s rozbitými brýlemi překotně a s žárlivou obavou, aby ho snad jiný nepředběhl, " místní hrad byl vždycky chloubou celého kraje! " " Chloubou kraje! " jízlivě poznamenal druhý stařík, nervózně míchající balíček karet. " Vždyť tu nikdy žádný opravdický hrad nebyl! Postavili to všechno dělníci, když se tady zakládala železnice. Neměli co dělat, tak si z kamenů postavili zříceninu, tenkrát se to nosilo. Minulé století bylo přece samá romantika i zříceniny byly módní. " " Jak to, " rozčiloval se dotčeně první, " co to povídáš za nesmysly! Vždyť já jsem o tom četl! Přece si to v knížce nevymysleli. | train |
Hotel vypadal nevábně, ale byl to jediný hotel ve městě a mladíkovi se už nechtělo jezdit dál. Řekl tedy dívce : " Počkejte, " a vystoupil z auta. Když vystoupil, byl samozřejmě zase sám sebou. A zdálo se mu mrzuté, že se navečer octl někde úplně jinde, než mínil ; tím mrzutější, že ho k tomu nikdo nenutil a že to vlastně ani on sám nechtěl. Vyčítal si ztřeštěnost, ale pak mávl rukou : pokoj v Tatrách do zítřka počká a nemůže škodit, jestliže oslaví první den dovolené nějakou nepředvídaností. Prošel restaurací - zakouřenou, zaplněnou, hlučnou, a ptal se, kde je recepce. | train |
Svatební oznámení rozešleme až po svatbě. Pro mnohé známé bude jistě překvapivé, neřkuli šokující, ale já lidi ráda ohromuji. Pokud nejsem středem zájmu, necítím se ve své kůži. Možná jsem doopravdy měla být namísto dietní sestry modelkou. Hřála bych se na výsluní slávy a nic by mi nechybělo. 1. října 2006 Dnes je to přesně devatenáct let, kdy jsem se poprvé vdávala. Stojím opět na místě nevěsty a k oltáři si mě vede můj nastávající manžel. Mám na sobě krémový kostýmek s dlouhou úzkou sukní, která má vepředu rozparek. Pod sakem bílou saténovou halenku a sněhobílé prádlo. | train |
Zapomněla jsem, jak se který z nich jmenuje, a tak, když jednou večer dcerka vykládala, co všechno na pískovišti vystavěla, mluvila také o nějakém Samovi. Zeptala jsem se jí : " A ten Sam, jakou má barvu? " Chviličku bylo ticho. Zřejmě ticho věnované zkoumání oné barvy. " Hezkou, " řekla dcera. A zase pokračovala ve vyprávění, co ona a ostatní děti dnes na pískovišti prováděly, jakou bitvu mezi dvěma hrady svedly... A tak jsem se zase nedozvěděla, jestli Sam je ten černoušek. Radši jsem se už neptala. | train |
" Na moc mne neoceňujete. " Mladík řekl : " Za víc nestojíš. " Dívka se přivinula k mladíkovi : " Takhle na mne nemůžeš! Na mne musíš trošku jinak, musíš se trošku snažit! " Objímala ho rukama a natahovala se ústy k jeho ústům. Položil jí na ústa prsty a jemně ji odstrčil. Řekl : " Líbám se jenom se ženami, které mám rád. " " A mě nemáš rád? " " Ne. " " Koho máš rád? " " Co je ti po tom. Svlékej se! " 11 Nikdy se tak nesvlékala. Plachost, pocit vnitřní paniky, ztřeštěnost, to všechno, co vždycky pociťovala, když se před mladíkem svlékala ( a nemohla se krýt tmou ), to všechno bylo pryč. | train |
Dnes se vdávám z lásky. Můj budoucí choť také, i když mnozí nevěří, že mě miluje. Odsoudili nás. Svoje osudové ano jsem pronesla rychle, jasně a srozumitelně. I jeho ano zaznělo dosti rozhodně. Na řadě je první manželské políbení. Natočila jsem se k němu a on se dotkl mojí pravé tváře rukou, jež mu sjela něžně na moji šíji. Přitiskl mě k sobě a lehce políbil na rudě namalovaná ústa. Celou tu dobu mě hypnotizoval svýma očima, které se láskyplně usmívaly. Přijímáme gratulace všech tří přítomných a odcházíme po schodech k východu. Přede dveřmi se Renáta překvapeně zastavila. | train |
Všichni v tom kraji byli od dětství dobří plavci. A přesto se poměrně často stávalo, že lodě vypluly a nedopluly. Tak se jednou ztratila i loď, na níž vyjel na moře... počkejte... ano, manžel prababiččiny sestry, tak to přítel říkal. Zkrátka, rybář zrána vyplul a nevrátil se. Po dvou týdnech věřili už všichni, že je mrtvý, jen ne mladičká vdova, která nemohla pochopit, že by její novomanžel NEBYL. Ano, je velmi těžké přijmout a pochopit, že ten, kdo po léta žil po našem boku, náhle NENÍ. Přicházela každý den k moři, když se ostatní rybáři navraceli, a vyhlížela manželovu loďku. | train |
Nespočívá to jen ve slovech, ale i v pohybech, v kadenci mluvy, v pohledech, v jejich chůzi, mimice, gestech - takoví lidé jsou chodící filosofický názor. Ten jejich nesobecký vztah ke světu - říkejme mu křesťanský anebo ho třeba nespojujme s žádnou věroukou - je cosi, co jim zřejmě už bylo dáno do vínku. Když jsem pracoval na jedné zvlášť důležité a obtížné zakázce, přišel ke mně majitel tiskárny a řekl mi : " Pane T., buďte tak laskav a chvíli té práce nechte a projděte se podél řeky, půjde vám to lépe. " | train |
Na zpáteční cestě se chalupník zase zastavil ve mlýně. Panímáma se kolem něj točila a snášela mu jídla a pití, co hrdlo ráčilo. Než se uložil ke spánku, poprosil mlynářku, aby mu stolek schovala na bezpečné místo a hlavně aby mu neříkala : " Stolečku, prostři se! " Mlynářka dala stolek do komory, a když v domě všichni usnuli, celá nedočkavá se hnala ke stolku, aby zjistila, jaká kouzla umí. Řekla : " Stolečku, prostři se! " a stolek byl hned plný všelijakých jídel, která by ani za tři dny nesnědla. | train |
Tohle by si člověk nikdy neměl říkat. Měl by si jen říkat : Ještě se mi nepodařilo najít si na to a to čas, budu přemýšlet - a já ho objevím. Od Boha jsme dostali tolik fantastických příležitostí. A když už nám je dal, také nám dal sílu, abychom se jich zmocnili. Dal nám i k tomu potřebný čas. Jde jen o to ten čas nezabít. Naplnit ty prázdné chvíle kouzelným obsahem... " Profesor J. T. ukončil své vyprávění a pohlédl na hodinky. Vstal a rozloučil se s námi. Už mu jel vlak. Náš vlak odjížděl za dvacet minut. | train |
Najednou se mihotavý obraz ztratil a místo něj naskočila na plátno náves s vesničany, kteří rovněž otevírali svá ústa neslyšně jako ryby. V mžiku byli i oni pryč, nahrazeni bílou stránkou, na níž se na vlnkách not pohupoval text libreta. Za chvíli i toto zmizelo a vrátily se opět ty velké hlavy. To už se ale postupně kolem mě začínal ozývat zpěv. Proč bychom se netěšili, proč bychom se netěšili, když nám pánbůh zdraví dá, zdraví dá... | train |
Nikoliv proto, že by se cítil starý nebo vratký, či dokonce bezmocný a opatrný, z obavy, aby neupadl a nezranil se, nýbrž ve své představě spojoval hůl se svým budoucím životem, životem důchodce v horách. Vyšel z branky, zavřel ji a začal stoupat kopcem vzhůru. Chtěl se důkladně seznámit s okolím a ohmatat je vlastníma nohama. Telefonní dráty pokryla zkřehlá jinovatka ; orosily se a zmrzly, takže připomínaly jemnou přízi goblénů, nataženou mezi přeslicemi telegrafních tyčí. Široká pláň na druhé straně cesty se proměnila ve sněžné pole, po němž sjížděla v obloučcích dvojice lyžařů v jasně modrých větrovkách. | train |
a zdálo se mu najednou, že vlastně všichni lidé, s nimiž se v novém působišti setkával, byly jen čáry rozpité v pijavém papíře, bytosti s vyměnitelným postojem, bytosti bez pevné podstaty ; | train |
Od ohně se okamžitě začalo šířit příjemné teplo. Havlena se posadil na dubovou lavici u pece a hleděl do plamenů, které ho přitahovaly a fascinovaly, zároveň na něho však padala zvláštní svíravá úzkost. Začínal nový, úplně jiný život... I každé cvaknutí zámku, kroky v chodbě nebo zavrzání nábytku Láďu vylekalo. Ode dne, kdy se maminka vrátila z nemocnice, na něm ležela odpovědnost, kterou si uvědomoval se všemi důsledky. Postarat se o Veroniku - ráno ji odvést do školky a odpoledne vyzvednout, nakoupit... Pořád se podvědomě bál, že se všechno bude opakovat, hrozil se toho. | train |
Zvedl svůj půllitr a následoval staříka, který před ním vítězoslavně kráčel napřed a spokojeně si mnul ruce. " Že tam sedíte tak sám? " " Ještě tu nikoho neznám. Přistěhoval jsem se teprve nedávno. " " Aha, " přikývli jeden po druhém jako sudičky nad kolébkou prince, " my sem zase chodíme každý den, přijďte taky. Aspoň nám ta penze líp utíká. " Zařadili si ho okamžitě kam patřil, a měli pravdu. Profesor na to nic neřekl. Dřevěná lavice tlačila do zad, zkoušel se opřít, aby našel výhodnou, pohodlnější a příjemnou polohu. | train |
" Ale Havle, " řekla doktorka, " jako byste nevěděl, že devadesát devět procent všech řečí jsou šplechty. Copak vy sám většinou nemluvíte, jenom abyste mluvil? " Doktoři ještě chvíli povídali a pak vyšli všichni tři před pavilón ; primář a doktorka podali Havlovi ruce a odcházeli pryč. Vůně pluly nočním vzduchem Flajšman došel konečně do předměstské ulice, kde bydlil se svými rodiči v rodinném domku obklopeném zahradou. Otevřel branku, ale nešel dál do dveří, nýbrž usedl na lavičku, nad níž se pnuly růže, pečlivě ošetřované jeho maminkou. | train |
Po několika dnech cesty došel až ke kalifovu paláci a když stráži řekl svůj příběh a přání, byl uveden do přijímacího sálu před panovníka, jak bylo zvykem. Vrhl se mu k nohám a řekl : " Jsem jen chudý beduín, který se v poušti narodil a žije v ní. Proto ji dobře znám, její nebezpečí i kouzlo i všechny studny. Ale nikdy jsem nezažil větší zázrak a nepil lepší vodu než z tohoto pramene, který se před námi zničehonic objevil. Proto ti přináším tuto rajsky lahodnou vodu, aby ses potěšil. " Vodu nalili do zlatého poháru a podali kalifovi. | train |
Potom jsem si lehla na pohovku pro hosty, přikryla se dvěma bílými plášti a usnula. K ránu mě probudil hluk na chodbě. Třesouc se zimou jsem vyskočila. Nemohla jsem si uvědomit, kde to jsem. Hrneček se jménem Simona stál na stole a od večera čekal, že ho zaliji horkou vodou. Měla jsem kdysi ještě podobný hrneček s nápisem " Kdo se chce milovat, ať se usměje ", ale už jsem ho dávno rozbila. Zapnula jsem tedy opět varnou konvici a poslouchala s uchem přitisknutým ke dveřím, co se děje na chodbě. | train |
Stalo se to stejně přirozeně a nepozorovaně, jako když člověk vyroste ze šatů nebo z bot. Najednou vás začne tahat rukáv košile nebo tlačit stará bota a je to. A já si jednoho rána zničehonic všiml, že má Anča senzační prsy a že mě to moc zajímá. Byly velké a pevné a já si důvtipně plánoval pohyby po bytě, abych se o ně mohl otírat. Anča byla prostá holka z hor, což mi umožnilo dopřát rukám to, na čem jsem se dosud pásl jen očima. Jednou odpoledne jsem ji načapal, jak si do skladu za krámem přivedla kluka. | train |
Zná ji dlouho, často si ji vybíral ke svým složitým a dlouhým operacím, k maratonům, které trvaly celé hodiny. Je zkušená a pohotová, nemusí jí nic vysvětlovat, chápe napřed. " Jak to vypadá? " zabručí a lékařka jenom mlčky ukáže na monitory. Není co vysvětlovat ani o čem se dohadovat. Tlak sedmdesát na čtyřicet, puls nehmatný, akce srdeční nepravidelná. Hluboké bezvědomí trvá a ještě se prohlubuje. " Dýchala? " ptá se profesor zbytečně. Přístroj jen pravidelně dmýchá gumovým měchem, navzdory vší moderní technice organismus se brání probrat. Již překročil hranici. | train |
A celý šťastný odletěl pryč. Vábení Mistr řekl : " Když se nebudeš snažit změnit sám své nitro k lepšímu, ale spolehneš se jen na vnější prostředky, dopadneš špatně. Jako jeden lovec, který chtěl svou bambusovou píšťalou přilákat plachou srnu, ale upozornil na sebe vlka, který se vydal za jejím zvukem. Lovec se vyděsil a aby vlka zahnal, napodobil vrčení tygra. Vlk sice utekl pryč, ale přilákán vrčením, připlížil se tygr. Lovec se třásl strachem. Aby zahnal tygra, napodobil bručení medvěda. A tygr rychle pelášil pryč. Křoví se rozevřelo a na paseku vešel mohutný medvěd, který hledal svého domnělého druha. | train |
Stála tu před ním sebevědomá, drzá, osvětlená a překvapená, kde najednou objevila dosud neznámá gesta pomalého, dráždivého svlékání. Vnímala jeho pohledy, odkládala mazlivě každou část oděvu a vychutnávala jednotlivá stadia obnažení. Ale pak stála před ním pojednou úplně nahá a v té chvíli jí projelo hlavou, že tady už veškerá hra končí ; že tak jako svlékla šaty, svlékla i přetvářku a je teď nahá, což znamená, že je teď sama sebou a mladík k ní musí přistoupit a udělat gesto, kterým všechno smaže a za kterým už bude následovat jen jejich nejdůvěrnější milování. | train |
Utrácíme údery srdce ve chvílích nenávisti, nudy, křiku, každou tu chvíli jsme mohli strávit jinak, vyměnit to klepnutí srdce za něco, co MÁ cenu. A my to neudělali. Anebo ano? Nebo to uděláme dnes, teď? Od té doby, co mi přítel ukázal svůj list papíru, cítím tajemství času ve svém tepu a vím, že s každým tiknutím ztrácím jednu příležitost z toho nesmírného pokladu, který jsem dostal. Kolik z něj ještě zbývá? Doufám, že dost. | train |
Opravdu, hned začal plakat, jak viděl, že zvedám zapalovač. Zkoušel jsem utíkat z domu nebo si zapalovat, když usnul, jenže bylo mi to čím dál trapnější. Přece ho nebudu obelhávat. Toho, kdo mě má rád. A kdybych... do toho velkého černého ticha... Jistě by se trápil. Mučilo by ho i to, že neuspěl. Moc lidí by pro mě neplakalo, jenže on ano, byl jsem si jistý, že on určitě. Přestal jsem kouřit. Po tom vypjatém měsíci mi kouření vlastně ani nechutnalo. A já si říkám, nebyl jeho argument báječný? | train |
Vlastním kolosální majetek, ale k čemu mi je? Mohu si koupit, co chci, počínaje lahůdkami, přes drahé oblečení až po luxusní vybavení domu. Ale netěší mě to. Pravděpodobně by si v práci oddechli a pomohla bych jim ze svízelné situace. Beztak číhá vedení na chybu některé z nás, aby se s ní mohli vesele rozloučit. Mohu jim to odchodem na mateřskou dovolenou usnadnit, přece mi to sami nabízeli... Nebojím se o práci. Když mě nevezmou zpátky, ani mi to vadit nebude. Pracuji stejně jen proto, abych přišla mezi lidi. Peníze mým cílem nejsou. " Posloucháte mě vůbec? " | train |
Zmizela ale už před značnou dobou, a proto se pronásledovatelé zeptali muže, který seděl pod stromem, zda ji neviděl. " Proč ji hledáte? " ptal se mistr, neboť to byl on, koho oslovili během odpočinku. Vyprávěli mu, co se jim přihodilo. Nato odvětil : " Co je podle vašeho názoru cennější : kvůli pár maličkostem hledat nějakou ženu, nebo hledat sami sebe? " Usadili se tedy k němu pod strom a naslouchali jeho slovům až do večera. Osvobození Jednoho dne k mistrovi přišel muž, který u něj hledal poučení a radu, jak má na své dlouhé cestě k osvícení konečně dojít k cíli. | train |
Vypadl z ní můj řetízek, který spadl na zem. Sehnula jsem se pro něj a sevřela ho v ruce. Leoš četl dopis a jeho obličej nejevil nijaké emoce. Potom ho roztrhal na malinké kousíčky a hodil do kamen. Vyskočila jsem rudá ve tváři, zmačkala pár starých novin v uhláku, ze šuplíku kachlových kamen vyndala pár třísek a škrtla zapalovačem. Oheň vzplál okamžitě. Doufám, že nezhasne. Už jsem nezatápěla, ani nepamatuji. Vzala jsem starou měděnou konvici, naplnila ji studenou vodou z jediného kohoutku v kuchyni a postavila na plát kamen. V místnosti bylo celou dobu ticho jako v hrobě. | train |
" Co kdyby ses těšila z toho, že jedna tvoje dcera při slunečném počasí může prodávat sandály, a pak se radovala z toho, že když prší, tvá druhá dcera prodá deštníky. Tak bys měla důvod se pořád radovat. " Sousedé byli překvapeni, jak se žena postupně změnila. Netrvalo dlouho a místo o " ubrečené ženské " se mluvilo jen o " usměvavé dámě ". Vězení Traduje se, že moudrý král Šalamoun rozuměl řeči ptáků. Jednou k němu přišel muž, který choval ve zlaté kleci slavíka. " Už tři roky mám tohoto slavíka, který je radostí mých dnů, " vyprávěl králi. | train |
Ale doporučil mi, abych řekl princi, který je mnohem mocnější, že má větru poručit, aby se konečně zvedl, a že pak se bude ochotně točit. Byl jsem zrovna na cestě k Vám, Vaše Excelence, abych Vám předložil tenhle skvělý návrh. " Zachovat klid Pršelo, jen se lilo. Muž si přidržoval nad hlavou noviny a co nejrychleji utíkal. Na druhé straně ulice zahlédl svého souseda, který se pozvolna loudal domů. " Hej, budeš mokrý jako myš! " zavolal, když běžel kolem něj. " Proč si nepospíšíš? " " Vepředu taky prší! " zněla odpověď. Prosba Starý chudý Řek se vydal do kostela. | train |
Jednou večer přišel na návštěvu, když byla pryč, a usnul v jejím pokojíčku. Ráno, když jsem šla budit Valentýnu, našla jsem je všechny tři v jedné posteli. " " Takže bydlí spolu? " " Ano. Zůstali v tom bytě nahoře a já bydlím dole. Janička je přes den u mě a v noci u nich. " " V noci jsi tedy sama, " konstatoval tiše a já se rozhodla, že přiznám pravdu. Již ho nepotřebuji. Mám Janičku, Valentýnu i mužskou ruku v domě. " To jsem, " přiznala jsem stručně. " Zřejmě sis našla náhradu, " pokračoval kategoricky. " Ne. Už jsem ti to řekla. Nemám na tebe čas. Promiň. | train |
Blahoslav to myslel dobře, a přestože ta jeho péče byla někdy nesnesitelná, dojížděl jsem k nim domů každý víkend. Zřejmě jsem nějak toužil po rodinném poutu nebo jak se říká, po teple domova, byť i jen na pár chvil a byť jsem to sám sobě vysvětloval tak, že chci hlavně zdrhnout ze zámku. Po pravdě řečeno, těšily mě i ty hádky. A zrovna tak mě bavila ta cesta vlakem. Nemohl jsem se vynadívat na své spolucestující. Přisedl jsem si k nějakým opilcům, kteří hráli karty, a poslouchal, jak se začali hádat. | train |
A on se rozhovořil o tom, kolik úderů srdce promarnil, kolik jich věnoval tomu, že jenom přemísťoval peníze z cizích kont na svoje, přemísťoval hmotu sem a tam. Od téhle chvíle prý bude dbát na to, aby jeho údery srdce nebyly zbytečné. A věnoval se opravdu věcem, pro něž si dříve odmítal najít čas, na něž ve skutečnosti myslel jen málo : rodině, přírodě, duchovní četbě. Zamiloval si hudbu a k podivu všech bývalých známých a k radosti manželky začal navštěvovat bohoslužby. A především založil nadaci, která se snažila pomáhat kdekomu z těch neúspěšných, opomíjených a slabých. Pak zemřel. | train |
A-ano. Ji-jistě, zakoktal jsem a šel jsem si sednout, abych to promyslel. Měl jsem půl hodiny na přípravu. Dřepěl jsem tam a v hlavě jsem neměl lautr nic. Už si nevzpomínám, jakou pitomost jsem nakonec vymyslel. Nejspíš jsem si to nepamatoval ani den nato. Dokázal jsem to ihned perfektně vytěsnit. Talentové zkoušky mnou dost otřásly, ale v uších mi pořád ještě zněl aplaus po pondělních představeních. | train |
Čekali jsme a nespouštěli oči z nejvzdálenějšího cípu náměstí, ale bylo jasné, že Havel je opravdu pryč a že se nevrací. Asi za deset minut se profesor Hofhans opět vynořil, oblečen do kožených kalhot a kožené bundy, na hlavě kuklu a motocyklistické brýle, na rukou rukavice až po loket. Odemkl motorku, skopl ji ze stojanu, našlápl motor, přehodil nohu přes sedadlo a nasadil si na oči brýle. Teprve pak vyrazil pronásledovat Havla. Než ho dojel, Havel byl už na půl cestě do Nymburka. Profesor zpomalil a jel těsně vedle něho. Co to má znamenat, Havel? | train |
" Neboj se, dobře to dopadne, " chlácholí ho paní Mourková, ale v jejím hlase zní těžko potlačovaná nejistota. " Kdybyste něco potřebovali, přijďte nahoru. " Zastaví se a rozhlédne kolem. " Kde máš sestřičku? " " V pokoji. " Veronika, umouněná zavařeninou, vyhlédne ze dveří. " Jak si teď poradíme, " spráskne ruce paní Mourková. Veronika se na ni zvědavě dívá a cucá palec. Láďa stojí u stolu a také ji sleduje mlčky. " Víte co, já ještě přijdu, buďte tu zatím hodní, " řekne paní Mourková, aby vůbec něco řekla. Běží znovu schodištěm vzhůru, jen podpatky klapou. " Můžu si umýt ruce? " ptá se Veronika. " Jo, a pak půjdeš spát. " " Už? " | train |
" Probere mne to? " zeptala se. " Jako že jsem Havel, " řekl Havel. Alžbětina slova na rozloučenou Když Alžběta zapila oba prášky, chtěla si opět usednout na Havlův klín, ale Havel uhnul nohama, takže Alžběta spadla na zem. Havlovi to přišlo okamžitě líto, protože vlastně vůbec neměl v úmyslu nechat Alžbětu takto potupně upadnout, a uhnul - li nohama, byl to spíš bezděčný pohyb, způsobený upřímnou nechutí dotýkat se nohama Alžbětina zadku. Snažil se ji tedy nyní znovu pozvednout, ale Alžběta ulpívala v lítostivém vzdoru vší váhou na podlaze. V tu chvíli si před ni stoupl Flajšman a řekl : | train |
" To by bylo něco, tolik zlata! " šeptal soused sousedovi a rozběhli se na všechny strany, proslídili všechny kouty, div že nevlezli do myší díry. Hledali mužíčka, hledali, ale nic nenašli. Blížil se poslední den, ale po tom mrňousovi ani vidu, ani slechu. Hanička lomila rukama a už se s mužem a se synáčkem pomalu loučila. Muž se na svou utrápenou ženu nemohl dívat. Vzal pušku a psy a vyrazil s družinou na lov. Lovili v hlubokém lese, když tu najednou začalo hřmět. Blesk stíhal blesk a lilo jako z konve. Nastalo boží dopuštění, psa by v tom nečase nevyhnal. | train |
" Na shledanou, " pozdravila jsem - - a ve dveřích se srazila s Valentýnou. Chvíli jsme si jedna druhou měřily. Promluvila jsem první. " Kde jsi byla? Hledám tě... " Sklonila hlavu a mlčela. Celá se třásla zimou. Neměla taky skoro nic na sobě. " Jdeš domů? " ptám se a otáčím se, jestli nás Vojta nesleduje. Obsluhoval jiného zákazníka a nevnímal nás. " Jdu si koupit něco k jídlu, " hlesla po chvíli dcera a vešla dovnitř. " Počkám na tebe, " zamumlala jsem a nenapadlo mě říct, že jsem jí už něco koupila. Podupávala jsem venku asi tři minuty a vzpomněla si, že obchod má ještě jeden východ. | train |
Chudák poděkoval soudci a chystal se také odejít, ale soudce na něho kývl prstem, aby ještě chvíli zůstal. Jen na slovíčko. " Ty tři hádanky jsi sám neuhádl, " povídá. " S těmi už si mnozí mudrci lámali hlavu, a na nic nepřišli. Řekni mi, kdo ti radil? " Sedlák neměl, co by tajil, a tak se přiznal, že mu to poradila jeho vlastní dcera. " No, když máš tak moudrou dceru, " řekl soudce, " vezmi jí tady ten len, který mi zrovna přinesli z pole. Ať ho tvá dcera vymáčí, usuší, vytře, vyhladí, vyčeše a spřede. | train |
O naší naivní drzosti svědčí už ta skutečnost, že jsem se vydal zrekognoskovat rovnou jeden z největších sálů v Praze - Divadlo E. F. Buriana. Šel jsem tam v sobotu večer a zhlédl hru z prostředí zemědělského družstva. Obloukovité linie zvednutých sedadel narušovaly pouze tu a tam osamocené hloučky diváků, kteří se v té obrovské klenuté haluzně takřka ztráceli. Většinou šlo o důchodce, kteří spíš než na divadlo přišli ušetřit za topení. Herců mi bylo líto. Byli ve výrazné přesilovce, a tak jim to šlo ztuha a bolestně. Konečně spadla těžká opona a hrstka diváků se mlčky trousila k východům. | train |
Jenomže mladík neměl nikdy žádnou placenou děvku a představy o nich mu zprostředkovávala jen literatura a vyprávění. Obrátil se tedy do těch představ a první, co tam uviděl, byla žena v černém spodním prádle ( a černých punčochách ) tančící na lesklé desce klavíru. V hotelovém pokojíku klavír nebyl, byl tu jen stolek přistavený ke zdi, nevelký, přikrytý lněným ubrusem. Poručil dívce, aby na něj vylezla. Dívka udělala prosebné gesto, ale mladík řekl : " Dostalas zaplaceno. " Když viděla v mladíkově pohledu neúplatnou posedlost, snažila se pokračovat dál ve hře, i když už nemohla a neuměla. Se slzami v očích vylezla na stůl. | train |
" Beru si ho jednou za pár let. A dneska jsem si ho vzala, když je ta slavná příležitost. " Díval jsem se na líbezné linie náramku, na vinoucí se řádky drahokamů. " Chtěl byste vědět, jak se ke mně dostal? " Přisvědčil jsem. Popravdě řečeno, čekal jsem romantický příběh o zamilovaném boháči, který tuhle cennost věnoval kráse mladičké pratety a pak - když jí předtím slíbil sňatek, se odebral do dálky nebo na onen svět. " Bylo mi tehdy sedmnáct, " řekla stará dáma a já už si byl jistý, co bude následovat. Ale byl to jiný příběh. | train |
" Přeji si, " řekl zamyšleně rybář, " abys mě udělal tak chytrým, že má dvě zbývající přání budou naprosto dokonalá. " " Stalo se, " zahřměl duch. " A teď tvé druhé a třetí přání. " " Děkuji velice! " řekl rybář. " Už nemám žádné přání. " III. Tíha světa Zodpovědný úkol Nebe potemnělo a v dálce se mihl první blesk. Kos ležel strnule na zádech, nožky natažené vzhůru k nebi. Zvědavý zajíc hopsal kolem a udiveně se ptal, co to vyvádí. " Podpírám nebe, aby na mě nespadlo, " zasupěl kos celý se třesoucí námahou. " Ty chceš svými slabými nožičkami udržet nebe? To přece nejde, " žasl zajíc. | train |
Najednou se s námahou zvedl z křesla, aby ukázal, jak jeho učitel, velký Baalšem Tov, při modlení vždy poskakoval, dokonce i tancoval. A vžil se do svého vyprávění natolik, že sám začal zvedat ruce a nohy, poskakoval a tančil po pokoji, jakoby byl nikdy revma neměl. A to se také už nikdy nevrátilo. Ano, tak se mají vyprávět příběhy! Půst Žák už tři dny nic nejedl a jen se občas trochu napil vody. " Kdo ti uložil tak přísný půst? " chtěl vědět mistr. " Já sám, " odpověděl žák zastřeným hlasem. " Snažím se bojovat proti svému já. " | train |
Často se stávalo, že se to hladové prasátko připletlo mezi sousedovy vepříky a přiživilo se na jejich ječmeni. Jednoho dne už to bohatého sedláka dohřálo, popadl palici a praštil prase po hlavě. Čuník se svalil na zem a bylo po něm. Chudý sedlák si šel postěžovat k soudci, jaká škoda se mu stala. Bohatý se bránil, že se škoda stala i jemu, a nechtěl za prase zaplatit. Soudce nevěděl, jak je má rozsoudit. " No dobrá, " povídá nakonec, " oba dva jste utrpěli škodu, ale náhradu dostane jen ten, který zítra ráno uhádne tyto tři hádanky : Co je nejbohatší? Co je nejrychlejší? | train |
Jednoho dne potkal v kavárně jednoho z těch celníků, kteří ho vždycky prohledávali nejdůkladněji. " Když už jsem teď v penzi, a na této straně hranic ti stejně nemůžu nic dokázat, prozraď mi, co jsi tenkrát pašoval? " prosil ho celník. " Osla, " řekl Omar. Rovnováha Sedlák a pekař uzavřeli dohodu : Sedlák si bude brát od pekaře chléb a dá mu za něj máslo, oboje v kusech o váze tří liber. Výměnný obchod běžel hladce celá léta. Najednou pekař pojal podezření, že máslo nemá svou obvyklou váhu. Položil jednu kostku na váhu a hleďme : Do smluvené váhy chybělo skoro půl libry! | train |
Noční jezdci zuřivě houkali a pokřikovali, pak někdo vystoupil, aby spořádal rušitele provozu. Když přistoupil blíž, plaše se zastavil a přestal ječet. Zjistil, že krom dopravy na křižovatce se zastavil i řidičův čas. Za pár okamžiků přítele odvážela sanitka, s tím naléhavým houkavým hlasem. Infarkt. Jeho uplakaná žena mi v noci telefonovala a říkala, pokud mohla pro pláč mluvit, že se manželovi skoro " roztrhlo srdce. " Nevím, zda přeháněla nebo zda měl její muž tak dobrého anděla strážce, pravda je, že to přežil a že se po čase dostal domů se striktním příkazem šetřit se. | train |
Chudák udělal, jak mu stařeček poradil. Došel ke skále, třikrát do ní udeřil železnou holí, skála se otevřela a vyšli z ní zlí duchové. Chalupník vešel dovnitř a duch, který byl přikovaný k lavici, se ho hned zeptal, co chce. " Jen to, co mi patří. Žito, které jste mi vzali. " " Kde je tvému žitu konec! " zamumlal duch. " Řekni, co za něj chceš. " " Nic jiného než ten mlýnek, co máte nad ohništěm. " " Člověče nešťastná, ten mlýnek ti nemůžu dát. Přej si něco jiného. " " Ale já nic jiného nechci, dej mi ten mlýnek! " trval na svém chalupník. | train |
Praha byla obrovské město, s nímž mě citově spojovaly pouze dvě věci : můj velbloud dvouhrbý a senzační kavárna Mánes. V zoo bylo těch velbloudů celé stádo a vypadali jeden jako druhý, takže jsem se odvezl tramvají zpátky do centra a vydal se hledat kavárnu Mánes. Moc práce mi to nedalo. Bylo to nádherné místo, které působilo čistě a moderně. Pobíhala tu spousta krásných servírek, u mramorových stolků s květinami posedávaly dámy v kožešinách a holčičky v bílých podkolenkách. Prostě senzační kavárna. Měl jsem peněz právě tak na to, abych si mohl objednat talířek s ruskými vejci. Chutnala báječně. | train |
Stáhlo se mu úzkostí hrdlo. Poslechl ředitelku a napil se, ale jeho úzkost teď byla tak silná, že na něho alkohol vůbec nepůsobil. Zato ředitelka byla již po pár číškách dokonale povznesena nad obvyklou střízlivost a její slova nabývala exaltovanosti téměř výhružné. " Jedno vám závidím, " říkala. " Že jste tak mladý. Vy ještě nemůžete vědět, co je to zklamání, co je to deziluze. Vy vidíte ještě svět plný naděje a krásy. " | train |
Mluvila na ni vlídně, s láskou. To byla ta zázračná zálivka. Co by se asi se světem stalo, kdyby rodiče mluvili s dětmi stejně jako prateta s květinou, kdyby blízký pro blízkého měl vždy aspoň díl pratetiny laskavé pozornosti. Stačí tak málo a z nepatrné vystrašené kytinky se stane veliký, zdravý strom. Slova lásky jsou neviditelnou a přesto zázračnou zálivkou - pro duše květin i pro duše lidí. Stihnuté zmeškání " Jednou mi ujel vlak, " vyprávěl J. M., " kterým jsem nutně potřeboval odjet. Byl jsem mladý a prudký. Začal jsem vztekle kopat do kufru a do koše na odpadky. | train |
Oddaloval vědomě ten okamžik a ani mu to nečinilo potíže : nikam nespěchal a čas plynul jen pomalu. Sledoval zvolna stěny místnosti a v duchu plánoval a rozvažoval. Po celý dosavadní život dodržoval přesný program dne a jen nerad se odchyloval. Zdál se možná puntičkář, ale jen na první pohled. U muže tak zaměstnaného to byla životní nutnost a nezbytnost. Jedině tak mohl stihnout všechno, co si naplánoval, mohl naložit s každou minutou podle potřeby a nehromadil ztracený čas. Nyní zbývalo volného času hodně, vlastně nesmírně mnoho, všechen čas měl pro sebe a své zájmy. | train |
Později přišel i předtištěný formulář, na kterém bylo strojem dopsáno jméno a datum. Matka zemřela v Osvětimi 1. března 1943. TATÍNEK V té době byl otec ještě naživu. Pořád jsme dostávali jeho dopisy a posílali mu balíčky. A pořád jsem ještě netušil, proč ho ti dva pánové v kožených kabátech odvedli z mého života. Co po něm chtěli? Nikdo mi nic neřekl. Byl jsem příliš malý na to, aby mi mohli svěřit, že otec byl členem podzemní odbojové organizace. Nazývala se Pribina a byla vytvořena ještě před příchodem Němců ze záložníků Československé armády. Otec v ní fungoval jako styčný důstojník. | train |
a tak najednou objevil charakter své role : přestal s galantnostmi, jimiž chtěl oklikou lichotit své dívce, a začal hrát muže tvrdého, obracejícího se k ženám spíš hrubšími stránkami mužství : vůlí, sarkasmem, sebevědomím. Tato role byla docela protikladná mladíkovu starostlivému přístupu k dívce. Než ji poznal, choval se sice k ženám skutečně spíš drsně než jemně, ale démonicky tvrdému muži se nepodobal nikdy, protože nevynikal ani silou vůle ani bezohledností. Nepodobal - li se mu však, tím víc se mu kdysi toužil podobat. | train |
Musí si přece uvědomit, že tady existuje práce dospělých a že se musí respektovat. Naštěstí krůčky cupitaly zpátky ke dveřím. " Dě... " Nestačila dořeknout, zmizela ve dveřích, které se zaklaply, dcera ji rychle vtáhla do chodby. Znala mě. Oddechl jsem si a sklonil se nad fakturami. Celou hodinu jsem se jimi probíral, pak se mi konečně podařilo chybu najít. Byl jsem spokojený. Zapálil jsem si cigaretu a vtom zazvonil telefon. Nějaký neznámý hlas mi opakoval, mnohokrát, protože jsem to nemohl pochopit, že moje dcera je těžce zraněná a vnučka že zahynula při havárii. | train |
Magda se uklidnila, začala se hrabat ve stole a já počítala, kdy by se mělo narodit moje dítě, pokud nějaké čekám. Mělo by to být v dubnu. Přesně v tom měsíci se narodila jak Valentýna, tak Janička. " Kam chodíš do poradny? " otázala jsem se ještě zvědavě. " K doktorce Pawlovské. Má ordinaci v lázních. Víte, Filip nechtěl, aby se to moc rozkřiklo. Jistě chápete. " Doktorka Pawlovská! Vida, na tu jsem nevzpomněla! Domnívala jsem se, že si již užívá důchodu. Budu ji muset navštívit. Hlavu mám těžkou jako špalek a žaludek mi stávkuje. | train |
Je totiž smutně známé, že neshody mezi rodiči a dětmi rostou zároveň s dětmi, a to, co se dalo zvládnout u malých, se u dospívajících už nezvládá. " Dal jsem tuhle otázku k zamyšlení rodičům v svých mnoha kursech, " vyprávěl doktor K. V., " a některé to velice zaujalo. Pár si jich dokonce tuhle otázku zodpovědělo písemně a byly to zajímavé zpovědi. " Člověk si při takovém zpytování svědomí uvědomí, jak často uskutečňuje ve své výchově právě to, co mu vadilo, když byl malý, a co mu přesto přešlo do krve. A to přenáší na své vlastní děti. | train |
S ní jsem už vůbec neměla v úmyslu se setkat. Stačilo mi, že jsem k ní chodívala celé těhotenství s Valentýnou. A tak jsem váhala, trápila se, zvracela a hubla. Magda si všimla, že se něco se mnou děje, po několika týdnech. " Paní vedoucí, nejste nemocná? " " Ach ne, proč se ptáš? " " Nějak jste zhubla. Možná je to tím, že v noci vstáváte k miminu a ráno jdete do práce nevyspalá, " konstatovala moudře. " Možná, " souhlasila jsem a nedala mrknutím oka najevo, že problém bude zapeklitější. Přemýšlela jsem, jak se zachovám, jestli jsem skutečně v jiném stavu. | train |
" Opakuji přece stále dokola, že jsem máslo zvážil stejně jako vždycky, a když to předtím bylo v pořádku, musí to být v pořádku i teď. " " A jak tedy vážíš máslo bez závaží? " " Na jednu misku vah položím jeden z třílibrových bochníků chleba od pekaře, a na druhou dám tolik másla, aby váha byla v rovnováze. Co na tom tedy může být špatně? " " Špatná je váha chleba, " řekl rychtář a nechal zatknout pekaře. Beze slov Každé slovo toho druhého bylo chápáno jako obvinění, každá omluva jako výčitka. Zdálo se, že manželé si nikdy nemohou porozumět. | train |
" Pokud neděláme nešťastnými jiné, není proč být nešťastní, " řekla mi jednou, když jsme seděly samy dvě, při jedné z mých posledních návštěv. Dlouho a často jsem o téhle větě uvažovala a snažila jsem se jí osvítit situace v životech svých blízkých, opravdu, jak často jsem přicházela na bod, od kterého se odvíjelo jejich trápení - a tento bod býval bodem, na kterém oni způsobili trápení zas někomu dalšímu. Konečně, tohle platilo, pokud jsem si poctivě prošla svůj život, i na dobré tři čtvrtiny mých trápení. | train |
Tohle podepsat nemůžu, pane řediteli. Nepopírám, že jsem udělal odpornou a hnusnou věc, za kterou si zasloužím potrestat, ale rád bych, abyste se na celou tu věc podíval ze širšího hlediska... Ke konci svého proslovu jsem se nikdy nedostal. Pan Jahoda na mě chvíli jen tak koukal a pak tiše řekl : Nech si ode mě poradit, Miloši. Zmiz a ať po tobě nezůstane ani stopa. Jeho tichá slova jako by mě už podruhé v tomhle týdnu vytrhla ze sna. Náhle mi totiž došlo, že Jahoda má naprostou pravdu. Tohle už nebyla klukovská hra. | train |
Jeho oči se nemohly nasytit, sbíhaly se mu sliny v ústech a jeho chuť stále rostla. Prsty ho zasvrběly a už měl v puse medovou kuličku sypanou cukrem a kokosem. Následovala čokoláda a pražené mandle. I když už byl vlastně sytý, labužnicky pomlaskával a ještě se natahoval po kandovaném ovoci. A v tom ho prodavač klepl přes prsty bambusovou hůlkou. Když sahal po rozinkách, uhodil ho prodavač už o poznání silněji. " Tohle město je skvělé! " zvolal poutník nadšeně. " Když člověk žádné sladkosti jíst nechce, nutí ho k tomu holí! " Schopnosti | dev |
Muž, který chodíval domů skoro denně opilý a křičel. Muž, který skoro po měsících měnil místa a odevšad musel nakonec odejít. Nebo matka? Věčně podrážděná, unavená a nervózní, a jindy zase ustrašená a smutná? Anebo učitelka? Otec jezdil naposledy jako závozník, rozvážel zboží do všech prodejen s průmyslovým zbožím v okrese. A jak se rychle zjistilo, občas nějaký ten tranzistorový přijímač nebo jiná potřebná věcička putovala stranou místo tam, kam patřila. Vždycky se v hospodě někdo našel, kdo vyměnil nové rádio nebo holicí strojek za pár korun. | dev |
Po svatbě žili mladí manželé šťastně a spokojeně. Pán svou ženu nade vše miloval, a když mu porodila hezkého synáčka, byl nejšťastnějším člověkem na zemi. Ale každá písnička má svůj konec a zrovna tak měla skončit radost mladých manželů. Čas ubíhal jako voda v řece. Ode dne, kdy Hanička poprvé zasedla ke kolovrátku, už uplynul skoro celý rok. Mladá paní byla čím dál smutnější. Oči měla uplakané a ploužila se po zámku jako stín. Však taky měla proč! Ztratit hodného muže a synáčka, který se měl čile k světu! Pán netušil, co jeho ženu trápí. | dev |
Páni kolegové, ať žije svoboda, " řekl Havel a smutně pozvedl sklenku k přípitku. Kam sahá odpovědnost člověka V té chvíli se objevila v místnosti nová láhev, která na sebe svedla veškeru pozornost přítomných lékařů. Půvabný vytáhlý mladíček, který s ní stál ve dveřích, byl medik Flajšman, praktikující na zdejším oddělení. Postavil ji pak ( pomalu ) na stůl, hledal ( dlouho ) vývrtku, potom ji nasadil ( zvolna ) na hrdlo láhve a ( zdlouhavě ) ji zavrtával do zátky, kterou pak ( zamyšleně ) vytáhl. | dev |
Z haly se ozval vzrušený halas, pak motor zaburácel a celý hotel se zas ponořil do klidu. Můj život muže mohl začít. Večer jsem přišel na karty dřív než obvykle. Tak jak to šlo? zeptali se mě kluci. Dala ti? Jasně. Nekecej! Fakt už nejseš panic? Jasně že ne. A byla to ta kočka z Moravy? Jasně, zalhal jsem, protože jsem jim nechtěl vyprávět o té změně na poslední chvíli. Býval bych se nikdy nedozvěděl, že dívka z Moravy nebyla vůbec nemocná, kdybych na ni o pár let později v Praze nenarazil. | dev |
Litoval jsem ho a byl jsem šťastný. Svět kolem měl najednou barvy, přestal být vyděšeně šedý, svět se rozzářil a rozkvetl. Došel jsem si do ledničky pro další skleničku. Předtím jsem pil na svou smrt, teď na život. Otevřel jsem okno a vyklonil se do noci, na kostelní věži zrovna odbíjely hodiny. Tak tyhle zvony budu slyšet i za čtrnáct dní! I za rok! Nikdy jsem si neuvědomoval, jaké to je štěstí. Rozesmál jsem se zalykavě. Ach přátelé, to byla noc, to byla nádherná noc! Ráno jsem na stolku objevil svůj seznam. Četl jsem očíslované řádky a znovu a znovu. | dev |
" Ta se u něj léčila dávno předtím, než jsi ji poznal. Nevěděla jsem to. Ona se mi nikdy nesvěřovala. Nějak jsme k sobě nikdy nenašly cestu. " Hlas mi selhal. Projížděli jsme malými horskými vesnicemi, plnými klesání a nebezpečných zatáček. Vždycky jsem v tomto úseku cítila zvláštní mrazení v zádech. Dnes jsem ho ignorovala. " Myslíš, že bys mohl nenápadně zjistit od táty, nebo od mámy, co Valentýna užívala a jestli je tohle ten lék? " " Možná. Ale proč? O co ti jde? " Rozhodla jsem se přiznat svoje podezření. | dev |
Neměl jsem po ránu dojem, že jdu do práce, nýbrž za zálibou a těšil jsem se na ni každý den, hned jak jsem se probudil. Věděl jsem, že se propouští, jenže náš závůdek byl tak specializovaný a fungoval na vytříbených zakázkách, že jsem si o své místo strach nedělal. A pak... Dobře jsem věděl, že dělám práci výborně a že mě šéf potřebuje. Jenomže manželka čekala druhé dítě a bývalo jí nevolno, naše první dítě noci proplakávalo, chodil jsem do práce nevyspalý, často pořádně nevyspalý. A jednou se mi stalo, že jsem v práci usnul. | dev |
nyní byla na dosah ruky. Zelenala se a bělala, žloutla, snad i voněla něčím neznámým, tolik vzdáleným lyzolu a ajatinu operačního sálu a nemocničních chodeb. Profesor Havlena si připadal málem jako objevitel, i když něčeho dávno známého. Domky, holá stromořadí, potoky i rybníky, které míjel, v něm vyvolávaly vzdálenou vzpomínku - a snad to ani nebyla vzpomínka, nýbrž sen, představa. | dev |
Rozklepala jsem se zimou a hlady, i když to možná bylo i nedostatkem spánku a nervovým vypětím. Uvědomila jsem si, že mám na sobě jen tenké letní šaty a v tomhle počasí takhle oblečená jistě vypadám dosti podivně. Vklouzla jsem do areálu nemocnice zadní vrátnicí, která se léta nepoužívala, a nepozorovaně vnikla dlouhou suterénní chodbou do kanceláře. Zamkla jsem za sebou. Tam jsem si ohřála ruce pod tekoucí horkou vodou, dala vařit vodu na kávu a ze zásuvky ve stole snědla dietní suchary a piškoty, kterých měla Magda stálou zásobu z kuchyně. | dev |
Úplně opuštěn jsem ale nebyl, protože mí bratři se v té oblasti usadili taky a neměl jsem k nim daleko. Byl jsem však svým vlastním pánem, a tak jsem se mohl pustit do projektu, který jsem si pro léto 1948 vytyčil - zbavit se panictví. Když jsem se na Máchovo jezero dostal, hned mi jako první hlásil brácha, že v Rut právě probíhá dvoutýdenní školení socialistických modelek. Nevěřil jsem svému štěstí. Utíkal jsem k baráku a zjistil jsem, že je plný holek. Bohužel však byly vybrány podle socialistického hlediska, ne pro svou krásu, ale pro politickou vyzrálost. | dev |
Já chci vyšetření. Nahlas jsem však přitakala, nechtělo se mi dohadovat. Načurala jsem do šampusky a položila se na vyšetřovací stůl. " Test je pozitivní, " sdělila sestra, mezitím co mě doktorka pečlivě vyšetřovala. " Děloha je zvětšená. Vidím to asi na čtyřtýdenní těhotenství. Kolik je vám let? " otázala se lékařka. " Šestatřicet... mi bude. " " A děti máte? " " Ne. " " Aha. Máte čas na rozmyšlenou. " " Nepotřebuji čas na rozmyšlenou, " řekla jsem pevně. " Chci to dítě. " " Výborně. Stavte se tu za měsíc. Pokud nastanou problémy, tak kdykoliv. " Honza posedával v čekárně. " Hotovo? " " Jo. " " A jak to dopadlo? " Náhle jsem dostala chuť se někomu svěřit. | dev |
A tak jsem si představoval, že bych mohl být třeba spisovatel nebo skladatel. Pak ale do šatny vtrhl postarší chlápek. Tvářil se naštvaně, měl pomačkané sako, na hlavě pleš, a přesto všechny ty nádherné ženské na něm mohly oči nechat. Motaly se kolem něho, jen aby si jich všiml. Ten chlápek měl jasně už něco vypito, ale ony se na něho culily, laškovaly s ním, producírovaly se před ním, dělaly všecko pro to, aby ho zaujaly a potěšily. To by se mi taky líbilo, pomyslel jsem si. Kdo je to? zeptal jsem se bráchy. Tohle? | dev |
Znázorňovala gotický hrad na strmé skále, na obzoru chmurný tmavý les a pod skálou obléhající vojsko. Nad tím vším byl vyveden nápis Bitva u Krásné a letopočet 1427. Havlena si prohlížel výzdobu stěn velmi pozorně, a než se nadál, měl před sebou půllitr s pivem, na němž pomalu opadávala pěna. Hostinský ho od výčepu mlčky pozoroval. Tři dědové v druhém rohu hráli mariáš a u okna mezi profesorem a karbaníky seděli ještě jiní dva, asi také místní hosté, snad jen o trochu mladší, a o čemsi se vzrušeně dohadovali. Profesor upíjel pivo a sledoval okolí, zvykl si. | dev |
A odjel jsem. Víte - a to je třeba říct - byl jsem v té době ve zlé osobní situaci, není třeba ji popisovat. Ale tohle setkání se zachráněným kotětem mi dodalo sílu. Představte si, že to kotě hodili do vody přesně tak, aby je proud vynesl pod rameno bagru, který nakládal písek. Že ho naložili na vůz tak, aby se pískem neudusilo, a že se při transportu krabice prorazila, aby mohlo vyběhnout. Představte si : já přijel z daleké země a zastavil se zrovna u toho stavení. Zajímal jsem se, proč dítě pláče. | dev |
Byla v poslední době divná, ale že užívá nějaké léky, jsem netušil. " Vyndala jsem z kabelky údajný Neurol a položila na místo, kam Leoš vrátil lékovku. " A co tohle? " Pohlédl na prášky. " Tyhle léky jsou označené. Je to Neurol. " " Já umím číst, " nasupila jsem se. " Ale je to jisté? " Vzal škatulku do ruky, vysypal do dlaně poloprázdné plato a přitakal. " Mělo by být. Takhle ten lék opravdu vypadá. Kam na ty prášky chodíš? " " Tyhle jsou náhodou moje. " " Jsou taky od otce? " " Správně. Nechtěla jsem je, ale aktivně mi je donesl. " " A Valentýna? " dodal nesměle. | dev |
Odložil beranici, kabát i hůl na věšák v rohu u dveří a posadil se do kouta, k prázdnému stolu, aby měl přehled. Hospůdka působila mile a zabydleně, téměř domácky. Po stěnách rozvěsil hostinský staré místní dřevoryty, dílka nějakého malíře z konce minulého století, zašlá kouřem a prachem, doplňující však dokonale atmosféru. Zasklené obrazy pokračovaly výjevy loveckých scén, pak několik vycpaných ptáků, obvyklé jelení paroží a pět cínových konvic různé velikosti. Hostinský je zavěsil na stěně, bokem od nálevního pultu, hned vedle nich, na policích, rozestavěl porcelánové nádobí. Centrem však nesporně byla barevná freska na čelní stěně, u výčepu. | dev |
Srdce mi spadlo do kalhot. Bylo otázkou několika vteřin, než si mě všimnou, a když si uvědomí, jak přede mnou mluvili, letím ze školy jak namydlenej blesk. Byl jsem ale v pasti a neodvažoval jsem se ani dýchat, natož pohnout. Čas ubíhal. Z druhého konce nádvoří se přirachotil náklaďák, co vozil zásoby, a přejel kolem nás směrem na náměstí. Řidič se vykulil, když mě míjel tváří v tvář. Musel to být pohled, když reflektory vykrojily ze tmy záběr na kluka, který celý zkroucený visí nad dvěma vážně si povídajícími gentlemany. Náklaďák jel dál, ale jeden z profesorů vzhlédl vzhůru. | dev |
" Jiní by se vytahovali, a ty mlčíš. Ale právě proto tě mám ráda. " Eduard začal tušit, o čem je řeč, ale přesto se otázal : " O čem to mluvíš? " " O tom, co se ti stalo. " " A od koho to víš? " " Prosím tě! Všichni to vědí. Předvolali si tě, vyhrožovali ti, a ty ses jim vysmál do očí. Nic jsi neodvolal. Všichni tě obdivují. " " Ale já jsem o tom přece nikomu neříkal. " " Nebuď naivní. Taková věc se rozkřikne. Vždyť to není maličkost. Copak dnes najdeš někoho, kdo by měl trochu odvahy? " | dev |
Aby jednou, až budou uvažovat tak, jako teď uvažuji já, byly stejně spokojené s tím, co jsem jim ve vzpomínkách zanechal. Možná tohle je to hlavní, oč v životě jde... zanechat hezkou vzpomínku. Zanechat tu pár lidí šťastnějších, než kdybychom tu nebyli. CHTĚL BYCH BÝT SVÝM DÍTĚTEM? Když se tak dívám na drobotinu vybíhající ze školních vrat, uvažuji, kolik rodičů by na tuto otázku odpovědělo kladně. Kolik z těch dětí je rádo, že je dětmi svých rodičů. A proč? Proč je rádo nebo nerado, že je dítětem svých rodičů? | dev |
" Můžeš mi říct, co je tohle za prášky? " Hodil nevzrušeně očkem po lahvičce. Zřejmě ji nikdy předtím neviděl. " Nevím, nemá to vinětu. Může to být cokoliv, od léku na podporu krvetvorby až po... " " Mělo by to být na nervy, " přerušila jsem ho netrpělivě. " To užíváš ty? " " Ne. " " Tak odkud to máš? " Váhala jsem. Mám se svěřit? Myslím, že ano. Byl to přece Valentýnin manžel a měl právo vědět všechno. " Nikdy jsi ty léky neviděl? " Vzal sklenku do ruky a pátravě jí zatřepal. " Nevím. Asi ne. " " Jsou to léky, které jsem našla ve Valentýnině batohu. Užívala je? " Pohrával si s lahvičkou. | dev |
V kostele mělo tohle dítě speciální židličku, aby mohlo sedět a zpívat s ostatními. Bratranec se ženou stárli a jejich děti také, starší děti si našly partnery a odešly z domu, mrzáček zůstával doma, nezemřel brzy, jak lékaři předpokládali. Bratrancova rodina byla jedna z těch rodin, o jejichž štěstí je lépe nehovořit, aby se nezakřiklo, všichni se měli rádi, vesele rádi, býval u nich smích od rána do večera a manželé si už ani neuměli představit, že se někdy uvažovalo o tom, že by jejich holčička zmizela za zdmi nějakého ústavu. | dev |
" Myslíte tím plemenem všechny ženy? " ptala se dívka. " Ne, myslím jen ty, které se podobají vám. " " Stejně mi nepřipadá moc vtipné srovnávat ženu se zvířetem. " " Dobrá, " držel mladík pozvednutý kalíšek, " nepřipiju tedy na vaše plemeno, ale na vaši duši ; souhlasíte? Na vaši duši, která se rozsvěcuje, když se spouští z hlavy dolů do břicha, a která zhasíná, když stoupá zase vzhůru do hlavy. " Dívka zvedla kalíšek : " Dobře, tak na mou duši, která se spouští do břicha. " " Ještě jednou se opravím, " řekl mladík, " raději na vaše břicho, do kterého se spouští vaše duše. " | dev |
Jen Hanka spokojeně dřímala za pecí. Mladý pán se tomu podivil a povídá : " Povězte mi, matičko, proč tamhleta nepřede? Vždyť už je dost velká. A při práci by jí čas rychleji utíkal. " " To máte tak, vzácný pane, ráda bych jí to dopřála i len bych jí na kužel navinula, ale není to možné. Není to obyčejná přadlena. Do rána by všechen len, co je v domě, sama na zlaté nitky spředla. A když už by neměla co příst, pustila by se do mých šedivých vlasů. " Matka se styděla přiznat, že má línou dceru. | dev |
Zvedl jsem se a prošel kolem řeky a práce mi opravdu šla líp. Vyráběl jsem právě podklady pro uměleckou reprodukci obrazu jarní krajiny a mistr asi usoudil, že abych barvy vystihl, musím jarní krajinu vidět. Rozumíte mi? Jemu nešlo o nějaké splnění hodin pracovní doby, on věděl, že zharmonizovaný člověk tvoří nejen mnohem kvalitněji, tvoří daleko rychleji než ten, který nemá své síly soustředěny. Bylo to v letech velké krize v tiskárenství a já byl velice vděčný za to, že jsem tohle místo nalezl. | dev |
" Ušetři mě, ne kvůli mně, ale kvůli mým malým dětem, jejichž matku sis už vzal. Dej mi ještě čas, abych vydělal trochu peněz a mohl zajistit dětem nějaký příjem. Neboť teď nemám nic, co bych jim mohl odkázat a zemřely by hlady. " " Budu mít slitování s tebou i s tvými dětmi, " řekl anděl smrti. " Ale až k tobě přijdu znovu, vezmu tvou duši s sebou a žádné prosby ani nářky mi v tom nezabrání. Pamatuj na to! " " Děkuji ti za tvé milosrdenství, " zašeptal vdovec. | dev |
Studoval pohnutky jejich jednání a řeč těla, uměl číst fyziognomii a gesta a tak interpretovat jejich slova. Četl v lidech jako v otevřených knihách. Naložil svých pár nepříliš cenných věcí do prastarého auta a vydal se na cestu k svému prvnímu působišti. Nemohl se dočkat, až uplatní své vědomosti a budoucnost si maloval v růžových barvách. Představoval si, jak buduje šťastný a úspěšný život, dokonce i vlastní praxi. Do nástupu do práce mu zbývalo ještě několik volných dní, které chtěl využít k tomu, aby se po cestě krásnou krajinou zotavil po namáhavém zkouškovém období. | dev |
Díval se z jednoho staříka na druhého a vzpomínal, kdy naposledy viděl na vlastní oči hrát fotbal. Jak úzký byl jeho svět po celý dosavadní život! " Vsadím se, že kdyby hrála Slavia jako za Pláničky, tak by dneska suverénně vyhrála ligu! " " Kdepak, už by nevydrželi tempo. Dnes je rychlejší hra, dej si říct. Tenkrát stačila na vítězství česká ulička a pořádná technika. Dnes musí být hlavně perfektní fyzička! " " Fyzička, fyzička, " vysmíval se jim třetí stařík, ten s pomněnkovýma očima, co Havlenu ke stolu přivedl, " tu si můžou naložit, když neumějí střílet góly! " | dev |
Pod rouškou je strašné horko, profesor cítí, jak mu po zádech stékají stružky potu, kapky se mu perlí i na čele a nad obočím, brýle se zamlžují. " Začneme. " Doktor Macháček stojí proti němu. Dezinfikovat, očistit, řez, podvázat, zastavit krvácení, vysušit a znovu. Peán, ještě jeden, kochr, háky. A dokola. Utržená slezina, prasklé pouzdro jater. Všude krev, nepřehledné množství krve. Prasklá dolní dutá žíla! Podvázat! Podvázat! Jemně a lehce, bez jediného zbytečného pohybu. Každá vteřina je vzácná. Vzdušný vak se pravidelně vzpíná a vhání do plic kyslík, avšak na monitorech se nic nemění. " Výsledky z laboratoře, " hlásí sestra, " krevní obraz. " | dev |
Nyní byla celá šedivá. Tlející listí tančilo ve větru, z nebe padala hustá mlha a počasí připomínalo dušičkový den. Zase mě začal bolet zub, který mi ráno lékařka vyčistila. Možná mě bolel celou tu dobu a já ho pod tíhou událostí ignorovala. V břiše mi kručelo a žaludek mi oznamoval, že od rána nic nepozřel. Také se pořádně ozýval. Škrundalo v něm na celou ulici. Kdyby nejezdila auta, vynikla by tahle moje vnitřní hudba s celou parádou. Možná by nebylo od věci něčím se zasytit. Zastavila jsem se před obchodem s nápisem Chléb pečivo, vteřinu zaváhala a potom vešla dovnitř. | dev |
Evidentně na tom kole zdrhal pryč a my zůstali stát s otevřenou pusou. Naposled jsme ho zahlídli, jak si to nejistě metelí směrem na Nymburk. Dozor nad výcvikem měl profesor Hofhans, ale zrovna se bavil se školníkem, takže mu uniklo, co se děje, až někdo začal posměšně skandovat a ostatní se přidali : Ha-vel pr-chá! Ha-vel pr-chá! Ha-vel pr-chá! Profesor Hofhans vlastnil motocykl, ale protože byl profesor, nemohl jen tak skočit na mašinu a pustit se za uprchlíkem. Profesor musel dbát na pravidla, a tak nám přísně nakázal, abychom zůstali na místě, a zmizel v zámku. | dev |
Štíhlý a atraktivní muž pomalu vystoupil ze svého nádherného vozu, takže na sebe upoutal pozornost kolemjdoucích, a lehkým pohybem si přes ramena přehodil kašmírový kabát, pravou rukou si jednou pročísl husté černé vlasy na skráních, až se zableskly jeho zlaté náramkové hodinky a zlatý prsten, a svižným krokem stoupal po mramorových schodech k domu. Lidé ho zvědavě pozorovali, šeptali si a dohadovali se mezi sebou : " Kdo asi je tento muž, tak bohatý a elegantní? To musí být miláček Boha. " " Naopak, " odpověděla jedna stará žena v levných šatech, " není bohatý, ale velmi chudý. | dev |
Jednou se měla přistavovat část mlýna. Stavitel rozhodl, že lípa musí pryč. Ale babička si postavila hlavu. Ne a ne! Nenechá lípu porazit! Všichni babičce tvrdili, že se nedá nic dělat, lípa musí ustoupit, jestli se má mlýn přestavět, a mlýn se přestavět musí. Ale babička si prosadila, že se lípa přesadí a hotovo. A vybrala místo. Její bratr, můj prastrýc, byl slavný pražský zahradník. Když se o tom doslechl, vysmál se sestře, kdo prý kdy slyšel, aby se tak velká lípa přesazovala. Podle všech biologických zákonů to nemůže přečkat. | dev |
Subsets and Splits