text
stringlengths 101
697
| orig_split
stringclasses 3
values |
|---|---|
Filip se díval z jednoho na druhého, jako by nevěřil vlastním očím. " Myslím, " prohodil zadumaně, " že mě nepotřebuje jen Valentýna, ale i vy oba. Asi nejste normální. " " Já ti to vysvětlím, " vyhrkla jsem, i když se mi zrovna jemu nic objasňovat nechtělo. Šlo mi jen o to, aby se o tom, co se tu odehrálo, nedověděla moje dcera. " Nenamáhej se, " přerušil mě. " Já vždycky věděl, že jsi cvok. Ale nechápu tě. Když máš chuť se pomilovat, proč nepřijdeš za mnou? " " Ty tomu, Filipe, nerozumíš, o nic tady nešlo. Leoš mě učil pracovat na počítači a..., " nevěděla jsem, co dodat. | train |
" Když jsem dnes jezdil na oslu sem a tam, v jakém jsem seděl směru? " " Ve špatném. " " Tvoje odpověď zcela jasně vysvětluje, o co mi jde, " řekl učenec. " Podle mého názoru jsem seděl ve správném směru. To osel se otočil obráceně. " Nepřejícnost Tři mrzutí starci spolu seděli v parku na lavičce. Vzájemně se předháněli, kdo z nich je víc závistivý. První mrzout řekl : " Když zrovna jím a někdo zaklepe na dveře, dřív než otevřu, všechno sklidím, abych nemusel nikoho zvát k jídlu. " " To není pravá nepřejícnost, " kriticky odvětil druhý mrzout, " jsi lakomý a chováš se jednoduše špatně. | train |
Můj šéf měl se mnou plány, abych přesedlal od filmu k varieté, což se mu jevilo jako povýšení, takže mně jednou dal za úkol uvádět nějaké žongléry. Požádal jsem je, aby mi dali písemně vše, co během představení říkají. My jen žonglujeme, řekli mi, jinak nic. Nic neříkají, informoval jsem šéfa. To mě nezajímá, zlobil se šéf. Musím přece nahoru něco poslat. Vrátil jsem se k žonglérům s formulářem tiskového dozoru a řekl jim, že něco tam prostě napsat musejí. Vrátili mi papír a hrozně se přitom šklebili. Na formuláři stálo : Hej! Hop! Hup! Lup! Hop, hop, hop! | train |
Přečetl nepřeberné množství duchovní literatury, navštěvoval semináře a přednášky, až se jednoho dne doslechl o velmi starém moudrém muži, který žije v jeskyni v Himalájích a zná tajemství života. Prodal a rozdal tedy celý svůj majetek a podle neurčitého popisu se vydal na cestu do Tibetu, aby toho mudrce našel. Celé měsíce procházel liduprázdnými horskými oblastmi, razil si cestu sněhem a ledem, až konečně ve výšce pěti tisíc narazil na jeskyni, ve které přebýval polonahý poustevník. Když konečně dorazil k cíli, bez zbytečných okolků se starce zeptal : " Řekni mi, co je život? " Poustevník chvíli hluboce přemýšlel. | train |
Každý den vykládal mistr svým žákům o pokoře a milosrdenství, lásce k bližnímu a odříkání a dalších aspektech duchovního života. Tenkrát chtěl zrovna zahájit přednášku, když venku před otevřeným oknem začal skřivan zpívat svou písničku. Všichni poslouchali a když dozněl poslední tón, mistr povstal a řekl : " Pro dnešek vyučování skončilo. " | train |
Ten mávnutím levé ruky slova chvály a díků odmítl a předal svému hostu obálku. " Co to je? " ptal se mladý psycholog. " Váš účet, pane, " řekl hostitel, a jako by tímto slovem pronesl zaklínadlo, proměnil se jeho obličej v ďábelsky šeredný úšklebek. " A prosím zaplatit hned, " dodal jízlivě. " Za-pla-tit? " koktal host a cítil, že ztrácí pevnou půdu pod nohama. " A co jiného? Myslíš si, ty příživníku, že si tu můžeš žít jako prase v žitě? Necháš se obsluhovat ze všech stran, vychlastáš mi sklep a nechceš zaplatit ani halíř? Vy protivní žebráci a povaleči z města, já vám ukážu! " zuřil staroch. | train |
" Ani číst nejdou, " usmála se babička, " jen semtam vyluštíte nějaké slovo, sama jsem je jednou zkoušela číst, ale nešlo to. " " Prozraďte mi, proč že jsou tak poničené? Co se stalo? " " To byste asi těžko uhodl. " Zamyslel jsem se. Možná, uvažoval jsem, někdo tyhle dopisy zničil ze žárlivosti, ze zklamání. Neuměl jsem si ale představit, jak by tohle udělala s papírem lidská ruka. Babička se slitovala. " Tyto dopisy psala matka mému otci na frontu krátce po tom, co jsem se narodila. Otec rukoval deset dní po svatbě, a tak si s matkou ještě neměli čas zevšednět. | train |
Opět jsem se vyklonila, ale telefon se ozýval dost hlučně a mě napadlo, že může být slyšet až do bytů na tomto patře. Je to panelák. Zdi jsou tenké, jako z papíru. Vrátila jsem se nohama zpět na zem v domnění, že přístroj vypnu. Ukazoval mi, že po mně touží Filip. Zaváhala jsem. Co pořád chce? Je to tak důležité, že už mě shání od včerejška? A když ano, tak proč mi nezavolal v době, kdy jsem byla v zaměstnání? Už už jsem chtěla hovor přijmout, když telefon utichl. | train |
A ona se usmála a odpověděla mi taky jinými slovy, než by mi odpověděla, kdybych jiná slova já nepoužila. Je to tak jednoduché. A výsledky jsou úžasné. Třeba... V krámě mě okrádají, vracejí každou chvíli méně. Jindy bych řekla : Koukejte, dala jste mi špatně zpátky, nemyslete si, že vám to projde - nebo něco takového. Teď řeknu : " ZDÁ SE MI, ŽE JSTE SE SPLETLA. NERADA BYCH VÁS OŠIDILA. " A přepočítám peníze. Je to stejný výsledek, tak i tak mi peníze vrátí, jenže při tom druhém se nerozčilím a ještě pobavím. | train |
( Mladík sice prohlašoval, že je jich na celý život přesycen, ale ona věděla, že je dosud mnohem mladší, než si myslí. ) Chtěla, aby byl cele její a ona cele jeho, ale často se jí zdálo, že čím víc usiluje dát mu vše, tím víc mu cosi upírá : právě to, co člověku dává láska nehluboká a povrchní, co člověku dává flirt. Trápila se tím, že neumí být kromě vážnosti i lehkovážná. Ale tentokrát se netrápila a vůbec na nic takového nepomyslila. Bylo jí dobře. | train |
Obyčejně takoví muži přece mluví vždy pravdu. Vždyť já stojím, ale on jde pomalu dál. " Co to má znamenat? " zavolal na mistra. " Já stojím a ty mě obviňuješ, že nestojím, ale ty jdeš dál a říkáš, že stojíš. Jak to, že ty se pohybuješ a stojíš a já se ani nehnu a nestojím? " Mistr se k němu otočil a řekl : " Moje nohy se pohybují, ale moje duše je klidná. Tvé nohy se nepohybují, ale tvoje duše je zachvácena vztekem, ctižádostí a honbou za ziskem. | train |
Už jsem se viděl v uniformě se samopalem a před očima mi tancovaly tanky. Několik mladých komunistů z našeho ročníku obdivovalo generalissima Stalina a já se bál, že jsem jim dal právě lacinou záminku, aby mohli prokázat, že jsou ještě stalinštější než Stalin. Pár dní nato svolal Kratochvíl nad námi soud cti s tím, že by se tak důležité líčení před kolektivem naší skupiny mělo konat v patřičně důstojném prostředí, a navrhl restauraci Vikárka na pražském hradě. Byla to oblíbená hospůdka komunistického prezidenta Antonína Zápotockého, takže nikdo neměl námitky, i když se podobné akce obvykle odehrávaly přímo ve škole. | train |
Ale Eduard, i když si je téměř jist, že Bůh není, přece jen se rád a nostalgicky obírá jeho představou. Bůh, to je podstata sama, kdežto Eduard nenašel ( a od příběhu s ředitelkou a Alicí uplynula již řádka let ) nikdy nic podstatného ani na svých láskách, ani na svém učitelování, ani na svých myšlenkách. Je příliš bystrý, aby připustil, že vidí podstatnost v nepodstatném, ale je příliš sláb, aby po podstatnosti tajně netoužil. Ach, dámy a pánové, smutno se člověku žije, když nemůže nic a nikoho brát vážně! | train |
" To jsme zase hráli, že jo! " nadhodil stařík s ulomenou nožičkou brýlí, přelepenou za uchem černou izolační páskou. " Dneska už žádnej fotbal nehrajou, dejte si říct! Poslední, kdo uměl skutečně kopat, byl Pépi Bican. Teď jsou jenom srabaři! " " To je tím, že v tom lítají velký peníze. Dřív hráli lidi pro radost, teď jenom každý kouká, co za to. " Mluvili o kopané, profesor se v ní však vyznal velmi málo. Nějaká jména znal z doslechu, dokonce i jednoho kdysi slavného fotbalistu operoval. Věděl i to, že existují kluby jako Sparta a Slavia, ale nikdy ani jednomu z nich nefandil. | train |
Stavila jsem se na toaletě a pěkně mi zatrnulo, když jsem na bílých kalhotkách objevila jasně červenou krev. Co to má znamenat? Když se konečně rozhodnu pro dítě, nakonec o něj ještě přijdu! Zavolala jsem přímo řediteli. S hlavní sestrou se mi nechtělo ani trochu bavit. Propustku jsem nežádala. Oznámila jsem zkrátka, že musím akutně navštívit svého lékaře a odcházím. Práci mám pro dnešek hotovou a v případě, že mě bude kdokoliv hledat, prostě mě nezastihne. S neschopenkou v kabelce jsem se zpátky do práce už nevrátila. | train |
Dokonce i o Vánocích, kdy většina našich chovanek někam odjela nebo aspoň měla návštěvu, tahle paní sedávala sama v jídelně, dívala se z okna a pozorovala vločky, a stěžovala si. Děti opravdu umějí být sobecké, nepochopitelně nevděčné... Kolikrát jsem si říkala, že bych měla těm jejím dětem napsat, jak ta stará paní po nich touží. Nakonec jsem to neudělala, párkrát jsem takovouhle věc podnikla u jiných opuštěných lidí, nikdy to nemělo dobrý výsledek, naopak, ještě jsem si vyslechla, že se pletu, do čeho nemám, ať se starám o svoje staré rodiče, a je, kteří mají tolik práce, nechám na pokoji. | train |
ale co hůř, co mnohem hůř ( napadlo ho dál ), on sám byl jen stínem všech těch stínovitých lidí, vždyť vyčerpával všechen svůj rozum jen na to, aby se jim přizpůsoboval a napodoboval je, a i když se jim připodobňoval s vnitřním smíchem, nevážně, i když se jim tím snažil tajně vysmívat ( a ospravedlnit tak své přizpůsobování ), nic to na věci neměnilo, neboť i zlomyslná nápodoba zůstává nápodobou, i stín, který se vysmívá, zůstává stínem, podřízeným a odvozeným, ubohým a pouhým. To bylo potupné, to bylo strašně potupné. Vlak idylicky tloukl o spáry kolejnic ( holčička švitořila ) a Eduard řekl : | train |
Tady máš lék, Mílo, řekla mi. Lék jsem dostal před chvílí, ale neřekl jsem nic. Dovlekl jsem se ke dveřím a maminka mi podala pilulku a sklenici vody. Dlouze a úpěnlivě na mě pohlédla, v očích měla výstrahu, bledá tvář byla celá napjatá. Koutkem oka jsem zaznamenal, že vedle ní stojí vysoký muž, přísný a odtažitý, který už ji evidentně měl zcela ve své moci. Spolkl jsem pilulku jako hodný chlapec a spláchl ji douškem vody a maminka na mě zase upřela ten dlouhý pohled a zavřela dveře. Slyšel jsem, jak její kroky sestupují zas po schodech dolů. | train |
Ale v té chvíli jsem si pořád nemohl srovnat v hlavě, proč se přišel vyčurat právě do mé ložnice, a děsil jsem se, co dalšího se od něj dá čekat. A tak jsem tam ležel v štiplavém zápachu a strachoval se až do rána. A než se v té loužičce moči zableskly první růžové paprsky rána, které přece jen nakonec přišlo, jeden její čůrek dotekl od dveří až ke skříni. Ještě to ráno se objevil strýc Boleslav a pomohl mi spakovat kufr, který se měl stát mým průvodcem pro příštích třicet pět let. | train |
A nejen že odpadl obvyklý šepot nápovědy a podivné přeryvy, které ho provázejí, ale vystrašení amatéři podali proti své vůli své životní výkony. Fabianová prodávala každou svou repliku hlasem dimenzovaným pro mnohem větší sál, čímž na sebe neustále upozorňovala. Tím ale působila ve srovnání s ostatními falešně a uměle. Její amatérští partneři se totiž neodvažovali hrát vůbec. Prostě v té hře jen existovali, jako by zapomněli, že stojí na jevišti, a byli přirození. Nikdy předtím jsem nezažil, aby se někdo na divadle choval tak pravdivě. A vedle přirozenosti těchto poděbradských kupců trčela hvězda Národního divadla jak péro z gauče. | train |
Přes košili má rozepnutou džínovou bundu s bílým kožešinovým límcem a nedbá, že mu od úst stoupá pára. Dlouhé vlasy má čerstvě umyté, vepředu upravené v kotlety. Vlní se mu po zádech a on neustále trhá hlavou na různé strany, aby neposlušné vlny sklepal z obličeje, do něhož mu je vháněl vítr. Na očích má velké sluneční brýle, přestože je zamračený lednový den. Na chodníku se černá špinavé náledí a já vedle něj v norkovém kožichu vypadám jako jeho matka, a ne přítelkyně. Vůbec se k sobě nehodíme. Nechápu, proč to s ním neskončím. | train |
V jakém světě jsem se to ocitl? Ve světě, kde jsem pár dní nato vytřel střídkou chleba zbytky liliputčího žloutku z talíře a zatoužil po nášupu. ČARODĚJNICE Jako klukovi se mi neustále vracel stejný sen. Zdál se mi celá léta, bez ohledu na to, jestli jsem spal doma nebo u známých, na pohovce, na gauči nebo v cizí posteli. Nezdál se mi každou noc, ale často, a pokaždé jsem se z něho probudil hrůzou, s bušícím srdcem a splavený potem. Zdávalo se mi toto : Stojím ve dveřích na zahradu v našem čáslavském domě a koukám na čarodějnici. | train |
" Tak tím se to vysvětluje. A kdy bys chtěla s osvětou početí začít? Až jí bude dvacet? " Sepnula jsem ruce. " Ne, to jistě ne. Neuvědomila jsem si, že dnešní dívky tak brzo dospívají. Já jsem byla v jejím věku ještě nedotčená, když to řeknu takhle knižně. " Filip si zapálil novou cigaretu. " Dej si konečně život do pořádku. Žij svůj život, a ne Valentýnin. Najdi si sobě rovného a přestaň se mezi mladé plést. " Ano. To má patrně pravdu. Měla bych žít svůj život. Přesně jak to řekl. Já bych moc chtěla. | train |
Byl první den jejich dovolené ( čtrnáctidenní dovolené, na kterou soustředila celý rok svou touhu ), byla modrá obloha ( celý rok myslila s hrůzou na to, bude - li opravdu modrá obloha ) a on byl s ní. Na jeho " kampak " zrudla a odběhla beze slova od auta. Obešla stanici, která stála na kraji silnice zcela o samotě obklopena poli ; asi sto metrů odtud ( ve směru jejich další cesty ) začínal les. Vydala se k němu, ztratila se v něm za keříčkem a po celou dobu v sobě hýčkala pocit pohody. ( I radost z přítomnosti milovaného muže se dá totiž nejlépe prožít o samotě. | train |
" Můj milý, jehož dítě nosím, mě opustil kvůli jiné, protože se mu nelíbilo, jak teď vypadám a už se na mě nemohl v tomhle stavu dívat. Co teď se mnou a mým dítětem bude, když se o nás nikdo nebude starat? " Tak žena zůstala, dokud dítě nepřišlo na svět, a spolu se svou družkou v zármutku se radovala ze šťastného narození zdravého chlapečka. Tím víc ale pak cítila, že musí splnit svou povinnost a vydala se znovu hledat dům, kde neznají trápení. | train |
" Proč jsi přišel tak náhle? Vzpomínám si, jak jsi mi slíbil, že ke mně včas vyšleš posla, který mi oznámí tvůj příchod, " stěžoval si stařec. Neposlal jsem ti jen jednoho posla, ale rovnou sedm, " odpověděl anděl smrti. " Sedm? Nevšiml jsem si ani jednoho! " " Ano, to jste celí vy, lidé. Myslíte, že když posly ignorujete, nic se nestane. Ale tebe navštívili všichni. " Ukázal na jeho oči a řekl : " První posel, kterého jsem ti poslal, byl tvůj slábnoucí zrak. Druhým poslem byl tvůj zhoršující se sluch. Třetí posel sbíral tvé zuby jeden za druhým. Čtvrtý posel přebarvil tvé černé vlasy na bílo. | train |
Z tašky, kterou mi Leoš s sebou sbalil, jsem vylovila modré manšestrové kšíry, do nichž jsem vnučku posadila. Kulila oči a vesele výskala. Já jsem si vzala jenom černé tričko, staré rifle a modré tenisky. Ukazovala jsem vnučce srny blízko krmelců, stopy zajíčků a vyprávěla jí o její mamince, co ona prováděla za kousky, když byla malá. Uprostřed lesa se zatáhlo a vypadalo to na nějakou přeháňku. To mi připomnělo příhodu, která se stala, když byly Valentýně asi dva roky. Tenkrát jsem s ní vyrazila na procházku přesně v tomhle počasí, jenže ve městě. | train |
" To jistě není vaše starost, paní Hartmanová, " odpálkovala mě slušně Katka. " Je tam moje dcera? " upřesnila jsem zbytečně. " To vám bohužel nemohu sdělit, " pokračovala bryskně. " Slečno, jedná se o velice důležitou věc! " zaječela jsem nepříčetně do aparátu. " Pokud jde o život... " řekla dívka posměšně. " To jde, " podotkla jsem nasupeně. " Já vám pana doktora předám, " prohlásila nakonec a já jsem pěstí zabušila do stolu, div jsem ho nerozbila. " Doktor Pelikán, " ozvalo se na druhém konci drátu zdvořile a já si přála vidět jeho tvář, až mu sdělím, co se stalo. " Filipe, musím s tebou mluvit! " zdůraznila jsem. " Simono, mám zde pacienta... " | train |
Bylo cítit, jak se ta stará divadelní budova probouzí k životu. Brzy se to rozneslo a banda středoškoláků měla rázem nejpopulárnější představení v celé Praze, což jenom dokazuje, jak zoufalá byla nouze o nějakou zábavu. Začali jsme i se zájezdy po menších městech, takže jsem poprvé v životě vydělával peníze. Když jsem patnáct let nato obsazoval svůj třetí film Lásky jedné plavovlásky, vzpomněl jsem si na dva kluky, kteří s námi hráli v Baladě. Z Ivana Kheila se mezitím stal zubař a Jiří Hrubý prodával kožichy v pražské Labuti. | train |
Nejbližší zoo bylo až v Praze, vzdálené asi osmdesát kilometrů, a v zemi byl chaos. Vlaky nejezdily. Oddíly Rudé armády křižovaly po celé zemi a konfiskovaly hodinky. Zbloudilci od wehrmachtu se snažili proklouznout do Německa. Silnice a cesty byly plné lidí vyštvaných válkou z domovů a váleční vězni, koncentráčníci, totálně nasazení, ti všichni se vraceli domů ať už pěšky, v žebřiňácích, v automobilech na uhlí nebo na armádních náklaďácích. Jediný způsob, jak dostat velblouda do Prahy, bylo dovést ho tam pěšky, a proto se po telefonu zorganizovala velbloudí štafeta. | train |
V domě je tma. Zkouší to ode dveří ke dveřím, až ve třetím patře se dveře otevřou a stojí v nich paní Mourková, matka Jiřiny, co jezdí na tříkolce. " Copak chceš, Láďo? " Láďa nejistě přešlapuje. " Já nevím. Nemohla byste jít se mnou k nám? " Paní Mourková si ho překvapeně změří. " Mám na plotně večeři, musí to být? " Ale už nečeká na odpověď. Jenom si přehodí přes záda kabát, na chodbě je chladno. Láďa stojí vedle ní a dívá se, jak se paní Mourková snaží matku probudit. Pak najde na stole dvě prázdné tubičky od nějakých léků a zachvátí ji panika. | train |
Kolik lidí vídám každý den v metru tupě a jaksi bezmocně zírat před sebe, až je dopravní prostředek doveze, kde se teprve něco začne dělat, kolik jich vídám v autobusech, na zastávkách, v tramvajích... Anebo to holení. Čištění zubů. Kdybych se při každém holení naučil dvě tři slovíčka a při čištění zubů také - kolik by to bylo slovíček do roka? Číslo, k němuž jsem došel, mě ohromilo. Během těch pěti let, co jsem studoval, jsem opravdu mohl umět například deset jazyků nebo kolik, jako můj spolužák. A vůbec bych se nemusel ničeho vzdávat. Vůbec bych nebyl knihožrout a šprt. | train |
Správci byli řádní a spolehliví, mohl si tedy klidně vzít rok volna a užívat si : nemyslet na obchody, cestovat kam bude chtít, poznávat nové země a jejich kulinářské pochoutky, vychutnávat si na své jachtě vítr a mořské vlny. Ale nakonec to dopadlo jinak, než si plánoval : Lékaři u něj zjistili smrtelnou nemoc, jejíž původ neznali, a proto nemohli ani ovlivnit její vývoj. " Dám vám polovinu svého majetku, když mě dopravíte na nejlepší kliniku na světě a zbavíte mě hrozby smrti! " nabízel. " To není možné na žádné klinice na světě, " řekli lékaři. | train |
Karmínově červené plody brslenu dozrávají na podzim a připomínají barety katolických kněží. Proto se jim také lidově říká " kvadrátky ". Pro člověka jsou plody velmi jedovaté. Ze dřeva brslenu se dříve soustružila vřetena. V listnatém lese Zde žije veverka, plch, sojka a mnoho jiných zvířat. Husté koruny stromů totiž skýtají dobrý úkryt a chrání zvěř před deštěm a větrem. V listnatém lese najdou zvířata i dostatek potravy : žaludy a bukvice, oříšky a nejrůznější bobule. ČERNÝ BEZ Kůra : šedohnědá Plod : bobule ( v srpnu a září ) Černý bez je vysoký keř. Jeho bílé okoličnaté květy silně voní. | train |
" Mohl bych si objednat oběd na zítra? " otázal se a já věděla, že kvůli tomuhle nepřišel. Objednací lístek na zítřejší křenovou omáčku si mohl vhodit do schránky v jídelně. Vždycky to tak dělal. Od té doby, co jsem ho přistihla s Valentýnou v jejím pokoji, si ani stravenky nechodil kupovat, ale stejně jako to dělala většina lékařů, posílal některou sestru. " Jistě, pane doktore, " odvětila jsem zdvořile. Přestala jsem mu tykat od té doby, co se přistěhoval k Valentýně. Podal mi lístek a nehýbal se. " Ještě něco? Já vás nechci vyhazovat, ale musím do kuchyně. | train |
Byli dost bohatí a mohli si dovolit mě živit líp než tady. Do Čáslavi jsem se vrátil na podzim 1944, ale ne do našeho starého domu. Tam už jsem nebydlil nikdy. Jako sirotka se mě ujala rodina Hluchých, staří přátelé mých rodičů. Pan Hluchý dělal po večerech hokejového sudího a ve dne byl ředitelem městské plynárny. Bydlel přímo v objektu závodu, takže jsem se tam mohl poflakovat a všecko si důkladně prohlédnout. | train |
Co stojí v tom dopise? Matka mi neřekla, že otce zatklo gestapo. Řekla mi jen, že bude pár dní pryč, ale že se určitě vrátí. Možná tomu opravdu věřila. Kdosi jí namluvil, že se takové věci stávají a že gestapo lidi jen vyslechne a brzy propustí, takže za pár dní bude určitě otec z gestapáckého vězení v Kolíně zase doma. Ten někdo se ji snažil trochu uchlácholit, ale maminka se k té mizivé naději upjala celým srdcem. Co jiného jí zbývalo? Druhý den mě nechala doma a místo do školy mě odvedla na nádraží. | train |
" I mně přinesla ta bába vlastně jakési štěstí, " řekl zamyšleně Eduard a vyprávěl bratrovi, jak se zamiloval do Alice, jak předstíral víru v Boha, jak ho soudili, jak ho Čecháčková chtěla převychovat a Alice se mu nakonec oddala coby mučedníkovi. Jen to, jak donutil ředitelku modlit se otčenáš, už nedopověděl, protože spatřil v bratrových očích nesouhlas. Zmlkl, a bratr řekl : " Mám možná lecjakou chybu, ale jednu ne. Nikdy jsem se nepřetvařoval a každému jsem říkal do očí, co si myslím. " Eduard měl bratra rád a jeho nesouhlas ho zranil ; snažil se ospravedlnit a začali se hádat. Nakonec Eduard řekl : | train |
Vždyť pokud jsem vůbec obtížen nějakou vinou, tak jen tím, že neberu Alžbětu. Velký Sběratel nemá nic společného s tragédií ani s dramatem. Erotika, která bývala vějičkou katastrof, připodobnila se jeho zásluhou k snídaním a obědům, k filatelii, ping - pongu, ne - li k jízdě tramvají a k nakupování. Uvedl ji do koloběhu všednosti. Proměnil ji v kulisu a prkna scény, na kterou by skutečné drama mělo teprve vstoupit. Běda, přátelé, " zvolal pateticky Havel, " mé lásky ( smím - li je tak nazývat ) jsou podlahou jeviště, na kterém se nic neodehrává. Milá doktorko a milý primáři. | train |
Viditelnost v okolí té ohlušující příšery byla tak čtyři metry a nikdo mi nedal masku ani filtr, přes které by se dalo dýchat. Ústa mi to tak vysušilo, že jsem si je před jídlem musel důkladně propláchnout, jinak bych nepozřel ani sousto. Když jsem se vysmrkal, kapesník byl brzo jak kámen. Po směně se ostatní horníci vždycky něčím nadlábli a šli spát, ale pozdě navečer ožívali a začínali chlastat. Kolem půlnoci celá ubikace burácela smíchem, řinčením skla a pleskáním karet. Pak se začalo zpívat a hulákat a všecko to končilo nadávkami, rvačkou a blitím. | train |
" Myslíš, že někomu náhodou vypadne plyšák pod auto? " ptám se pochybovačně, a zatímco on odchází do sprchy, otevřu sáček a hračku pečlivě prohlédnu. Zdá se mi podezřelá. Nevyhodil ji někdo úmyslně? Jak kachnu prohlížím, nahmatám na jejím bříšku všitou nějakou pevnou krabičku. Ha, napadlo mě hned. V té krabičce jsou jistě drogy! Pašerák ji měl nechat nenápadně pod autem a překupník převzít. Jenže něco nevyšlo, Leoš se tam přimotal, kačenu sebral dřív a nyní ji už nebezpečný gang hledá. Všechny nás povraždí! Kvapně jsem vyndala ze zásuvky nůžky, abych se přesvědčila. Rozpárala jsem hračce břicho a vyňala bezvýznamnou krabičku. | train |
Chlapec vybaloval pécéčko a já jsem se tvářila, že pracuji. Po očku jsem sledovala, co se děje u protějšího stolu, a těšila se, až ti dva odejdou. Nainstalovali přístroj během půlhodiny. Okoukla jsem obrazovku počítače, mrkla na hodinky a chtěla vyrazit na kontrolu do kuchyně, neboť se mi zdálo, že se do místnosti šíří podezřelý zápach z připáleniny. Učísla jsem si před zrcadlem vlasy do culíku, aby mi nepadaly do jídla, a přibarvila rty líčidlem, když se ozvalo opětovné zaklepání. " Dále, " vybídla jsem příchozího netrpělivě, neboť jsem návštěvu kuchyně nechtěla již dlouho odkládat. Ve dveřích se objevil Leoš. | train |
Dopisem, který je při našem narození poslán někomu na tento svět, dopisem, který byl poslán z lásky a s láskou. Odmítáme dopisy. Odesíláme je do tmy, nerozpečetěné... Posíláme je zpátky, jako by adresát byl neznámý, jako bychom si ani neuvědomovali, že tím adresátem dopisu z ráje jsme my. Ale ODTAMTUD se nepíší zbytečné dopisy. Každý dopis má svůj přesný smysl. Ta dívka, která s námi seděla u stolu, měla tak hluboké oči. Jediné, co na člověku může být krásné, je to neviditelné... Milujeme viditelné a nazýváme to krásou. Milujeme obálky. A nepřijímáme dopisy, posílané nám. Dopisy odtamtud. | train |
Jedinou věcí, kterou jsem na Poděbradech nenáviděl, byly nudné neděle, a proto jsem si záhy vymyslel důvod, jak se o víkendech ze zámku ztratit. Každou sobotu po dopoledním vyučování jsem nasedl na vlak a vydal se do domku, který měl můj bratr Blahoslav se svou ženou Boženkou pronajatý poblíž hotelu Rut. Musel jsem dvakrát přesedat, a když všecko dobře klaplo, trvala mi cesta pět hodin. Stávalo se ale, že mi třeba ujel přípoj, a pak jsem se k bratrovi a švagrové dostal až o půlnoci. | train |
Na tuhle svou posedlost jsem dočista zapomněl, až jsem si ji připomněl v roce 1983, když se F. Murray Abraham přeměňoval na starce v Amadeovi. Tři hodiny trvalo, než jeho postava Salieriho zestárla o šedesát let, a ta úžasná metamorfóza ve mně rázem vyvolala stejný záchvat nadšení, jaký jsem tehdy cítil v šatně poděbradského zámku. V Poděbradech byly ještě další dva amatérské divadelní soubory a oba vystupovaly na scéně Divadla na kovárně. První soubor byl politicky nalevo, zatímco druhý, kde účinkoval místní pan lékárník, řezník a doktor, představoval pravý střed. | train |
Včera jsem byl u bratrance na návštěvě, každý Boží hod jej navštěvuji se svou rodinou. Seděli jsme u stolu a vyprávěli, bratranec je zdráv. Veselý. Smáli jsme se v tom zvláštním příjemném oparu, který obklopuje lidi, kteří se mají rádi, v tom oblaku důvěry, radosti, a lásky. Díval jsem se na jeho dítě. Na to nejstarší dítě. A najednou jsem měl v očích slzy radosti z té úžasné síly, která řídí naše osudy a která nás nepřestává milovat. Každý z nás je dopisem. | train |
Dvakrát si kousla do koláčku a pak ho bez zájmu položila na desku konferenčního stolečku. Pořád setřásala drobečky z chlupaté deky, do níž jsem ji zabalila, aby se netřásla zimou. " Musíme si promluvit. " Slyším se, jak komentuji atmosféru hustou tak, že by se dala krájet. " Ano, " povzdechla odevzdaně. " Musím ti něco říct. " " Ne, " přerušila jsem ji. " První já. Musíš se s tím klukem rozejít, rozumíš! Je to dospělý člověk, který jen využívá tvého mládí! Doktoři to se sestrami málokdy myslí vážně. Většinou si jen chtějí užít někde v kamrlíku při noční. Věř mi. Dělám sestru v nemocnici řadu let! " | train |
Těch několik minut mě nevytrhne. " Ano? " " Simono! " Filipův hlas zněl rozčileně. " Kde jsi? Hledám tě celý víkend! " " Něco se stalo? " odpovídám dutě a netečně. " Stalo. " " Poslouchám, " pobídla jsem ho odhodlaně. Je mi jedno, co se stalo. Nic mě nevzruší, nepřekvapí a neodradí od plánované sebevraždy. " Valentýna je mrtvá. " Nejdřív jsem jeho slova vůbec nepochopila a ani na ně nijak nereagovala. " Slyšíš mě? Simonko? " " Já jsem ti asi nerozuměla. Co jsi to říkal? " ptám se pro jistotu, protože mi teprve nyní došel význam jeho slov. " Valentýna, " udělal malou pomlku, " je mrtvá. " | train |
Čtyři cestovatelé čtyř různých národností se náhodou potkali na tržišti. Domluvili se, že dají dohromady tu trochu peněz, kterou mohou utratit, a koupí si něco, co by si jinak každý zvlášť nemohl dovolit. " Já chci uva! " křičel Ital. " Lepší bude, když koupíme druiventros, " radil Holanďan. " Ne, kupme si raisins! " dožadoval se Francouz. " Rozumné se mi zdá koupit jedině grapes! " řekl Angličan. A protože ani jeden z nich nerozuměl významu těch cizích slov, začali se hádat. Jeden z přihlížejících zaslechl jejich dohadování a nabídl se jim dělat prostředníka. " Splním všechna vaše přání s tím málem, co máte. | train |
Po obědě mě a Janičku odvezl Leoš zpátky na chalupu a já se snažila přijít na jiné myšlenky. " Můžu se na něco zeptat? " Seděla jsem usazená na zadním sedadle Leošova červeného citroenu, hned poblíž korbičku od kočárku. Leoš si zapnul bezpečnostní pás, nastartoval a natočil zrcátko tak, aby mě v něm viděl. " Zkus to. " Mohla jsem s ním o svém podezření polemizovat jinde, ale v autě se mi to zdálo pohodlnější. Nemusela jsem se mu totiž dívat do očí. Vytáhla jsem z kabelky skleničku pochybných léků, natáhla se a položila je na sedačku vedle řidiče. | train |
Prohrábl si rukou vlasy a vstal od puštěného počítače. " Ahoj. " " Co tady děláš? " zeptala jsem se překvapeně. " Přišel jsem za Erikou, ale zrovna odcházela s Janičkou na procházku. Sedni si na chvilku. " Neochotně jsem se posadila. " Kdy přijdou? " " Před půlhodinou říkala Erika, že asi za hodinu. Takže v tuto chvíli se jedná o pouhých třicet minut. Dáš si něco? " I když jsem odmítla, Filip vstal a otevřel dosti slušně zásobený bar. " Brandy, koňak, whisky? " " Něco mi nalej. Je mi to jedno. " Vzal hranatou láhev a nalil trochu do dvou sklenic s těžkým silným dnem. Jednu mi podal. " Přinesu led. " | train |
byli sami v kupé ( holčička už zase vesele švitořila ) a Eduard si vzpomněl, jak se před časem těšil, že najde v nepovinné Alici životní vážnost, když mu ji jeho povinnosti nikdy neposkytnou, a s lítostí si uvědomoval ( vlak idylicky tloukl o spáry kolejnic ), že milostný příběh, jejž s Alicí prožil, je nicotný, upletený z nahodilostí a omylů, bez jakékoli vážnosti a smyslu ; slyšel Alicina slova, viděl její gesta ( tiskla mu ruku ) a napadlo ho, že jsou to znaky zbavené významu, mince bez krytí, závaží z papíru, že na ně nemůže dát o nic víc než Bůh na modlitbu nahé ředitelky ; | train |
Kdyby mohl Havlena na chvíli zavřít oči, viděl by před sebou malou vinárničku na Montmartru, ukrytou a schovanou před slídivými zraky turistů, v těsné blízkosti dlouhých schodů, které maloval Utrillo pod bazilikou Sacré Coeur, na úpatí jedné z posledních opravdových pařížských vinic. Poslední cesta do Paříže, na světový chirurgický kongres, kde přednášel! Před deseti lety tam také kouřil gauloisku. Ve vinárničce s nimi tenkrát seděl skoro až do rána stařičký, devadesátiletý, ale neuvěřitelně bystrý a čiperný nestor, profesor Debré, dnes již mrtvý. Pili beaujolais, džbánek za džbánkem, ani nevnímali čas. Když odcházeli, svítalo. | train |
Hrál hazardní hry, kupoval si losy, spekuloval s akciemi, četl horoskopy, radil se s astrology a jednoho dne vstoupil do pracovny Madam Soleil. " Prosím kompletní věštbu, " řekl. Slavná věštkyně přikývla. Ptala se hvězd, četla mu z ruky, dívala se do křišťálové koule a vykládala karty. Pak znovu přikývla. Zvědavý a rozrušený mladý muž netrpělivě poposedával na židli a jeho obličej se rozzářil, když mu Madame Soleil řekla : " Vypadá to s vámi dobře. Neboť ve vaší zahradě je zakopán velký poklad. Abyste ho našel, musíte učinit následující : | train |
Láďa si úpěnlivě přeje, aby ho tentokrát přehlédla. Jen aby na něj někdo zbytečně neupozornil! Učitelka má hlavu ponořenou do třídní knihy. Láďa zavírá tiše a ještě se krčí, jako by se chtěl ztratit, stát se malinkým a nenápadným. Marně. Učitelka ani nezvedne hlavu. " V kolik hodin se chodí do školy? " Láďa se rozhlíží. Ovšem, otázka patřila jemu, černé ovci třídy, komu jinému. Jenže co na ni odpovědět? Vysvětlovat, že musí ráno nanosit uhlí, aby kamna nevyhasla, a dovést Veroniku do školky?? " Neumíš mluvit? " Jenom polkne. Všechno je prázdné, i stěny se hroutí a probíhají. " Nebudu se s tebou zlobit. | train |
Usmála jsem se radostně a natáhla ruce. Vložil mi do nich čtyřměsíční raneček, který můj úsměv opětoval. " Dojdu nahoru pro věci, " zašeptal pohnutě. " Chceš pomoct balit? " " Ne. Ani ses nezeptala, v kolik hodin ten pohřeb je. Objednal jsem za tebe věnec. " " Děkuji. V kolik ten pohřeb je? " otázala jsem se automaticky lechtajíc Janičku na ručičce. Vypadala jako malý andělíček. Byla oblečena v růžových krepových šatičkách s červenými růžičkami a na stejných kalhotkách s krajkou a na medových vláskách měla čepeček na gumičku. " V deset. Mám pro vás večer přijet? " " Ne. Stačí ráno. Budeme tě čekat na sedmou. " | train |
Kamarádka Ilona poznala, že se se mnou něco děje a nabídla mi, že mě seznámí s jednou moc fajn holkou. Kdybych byla věřící, asi bych šla za knězem a vyzpovídala se mu, kdybych byla společenská, měla bych kolem sebe dost ochotných uší, které by mě vyslechly, a mně by se už tím, že bych svá trápení vyslovila, pořádně ulevilo. " Co je to za holku, ke který jdeme? " zeptala jsem se Ilony cestou. " Uvidíš. " " Já se ale nechci někomu cizímu svěřovat. " " Nemusíš. " " A myslíš, že mi to pomůže? " " Rozhodně. " | train |
Bratranec ženu miloval, a když mu řekla, že si musí vybrat buď ji a dítě, nebo rozchod, příliš neváhal. A tak si dítě v peřince odvezli. Zvykli si na ně. I když každému, kdo je uviděl poprvé, připadalo nemožné, že si NA NĚCO TAKOVÉHO může někdo zvyknout. Holčička rostla. Byla velmi hodná, andělské dítě s neandělskou podobou. Byla chytrá a vtipná. Rodiče pak měli dvě další děti, krásné a zdravé a tyto děti měly kupodivu mrzáčka rády, vozily ho ven na kočárku a praly se s dětmi, které se mu posmívaly. | train |
Sousedé kroutili hlavami a jejich děti se smály malé mamince a nechápaly, proč se namáhá. " Nech je. Ať se smějí, " opakovala vždycky babička. Umím si je docela dobře představit, drobounkou babičku a moji malou maminku, jak chodí k lípě, babička vleče velkou konev, maminka konývku. A pak jednoho dne babička ukázala mamince zelený lístek. Lísteček na dolní větvi lípy se vzpamatoval. Od toho dne se lípa začala probouzet. Zachránila se. Zachránily ji. " Paní A. C. ukázala do údolí, teď už bylo vidět na jeho konec, k řece, na louce tam stála košatá lípa. | train |
" Podívejte, prší vám štěstí! " Opravdu. Venku se drobounce rozpršelo. Přišli jsme pěšky a neměli deštník. Předpověď počasí dnes totiž slibovala babí léto. Tiskla jsem manželovo rámě a příliš se mi do té nepohody nechtělo. Přítelkyně se však rozběhla vstříc stříkajícím kapičkám, nedbajíc, že její šaty smáčí voda. Alan chvilku nerozhodně stál a pak se vydal za ní. Přemýšlela jsem, co dělat. Za několik minut se měl podávat slavnostní oběd v nedaleké restauraci, kam jsme sezvali uzavřenou společnost. " Tak co je s vámi! " zavolala rozpustile přítelkyně. " Chcete přinést deštník, nebo co? " Pohodila jsem nerozhodně hlavou k manželovi. | train |
Pak vešla do místnosti Alžběta. Uvážila zřejmě, že bude nejlépe, když zapomene na urážku a bude se chovat, jako by se nic nestalo : proto se chovala mimořádně nepřirozeně. Primář jí přisunul židli ke stolu a nalil sklenku : " Pijte, Alžbětko, ať zapomenete na všechna příkoří. " " Samo, " vrhla na něho Alžběta veliký úsměv a vypila sklenku. A primář se obrátil znovu na Flajšmana : " Kdyby byl člověk odpověden jen za to, čeho je si vědom, byli by hlupáci předem zproštěni jakékoli viny. Jenomže, milý Flajšmane, člověk je povinen vědět. Člověk odpovídá za svou neznalost. Neznalost je vina. | train |
Stála tedy před mladíkem nahá a přestala v té chvíli hrát ; octla se v rozpacích a na její tváři se objevil úsměv, který náležel opravdu jen jí : plachý a zmatený. Jenomže mladík k ní nepřistoupil a nesmazal hru. Nepostřehl důvěrně známý úsměv ; viděl před sebou jen cizí krásné tělo své vlastní dívky, kterou nenáviděl. Nenávist opláchla jeho smyslnost ze všeho citového nánosu. Chtěla k němu přistoupit, ale řekl jí : " Zůstaň stát, kde jsi, chci tě dobře vidět. " Toužil teď jen po tom, jednat s ní jako s placenou děvkou. | train |
Na pokoji byli sami. Jakmile jsem se objevila, zamrkala Valentýna poplašeně víčky. Leoš jí dlaň pevněji stiskl a vstal. " Dobrý den, " popřál mi, ale odpovědi se nedočkal. " Co tady děláte? " zeptala jsem se rozzlobeně. Pohodil dlouhými vlasy spletenými do copu. " Klidně mi můžete tykat, " vybídl mě sebejistě. Celý táta. Jako by Filipovi z oka vypadl. Trvale jsem ho ignorovala a posadila se na místo, kde před chvílí seděl on. " Valentýno? " promluvil na ni. " Mohl byste odejít a nechat mě i moji dceru na pokoji? " zavrčela jsem vztekle. | train |
Ale co se má stát, to se stane. Chvíli žili jako dva holoubci, ale pak přece soudcova žena porušila svůj slib. Jednou se dostali před soud dva handlíři. Jeden hnal z jarmarku stádo koní, druhý stádo volů a oba nocovali vedle sebe. V noci se jedné kobyle narodilo hříbě a to hříbě se nějak zatoulalo mezi voly. Ten, co mu patřili voli, hříbě našel, ale nechtěl ho koňskému handlíři dát. Pan soudce mu dal za pravdu, možná i proto, že mu volský handlíř víc zaplatil. | train |
" I kdybych se toho neměl dožít, moje děti budou sklízet sladké hrozny a mít z nich užitek, tak jako já mohu sklízet plody révy, kterou zasadili moji předkové. " " Chápu, " řekl král. " Dá - li Bůh a oba dva budeme ještě žít, až tvoje réva ponese chutné hrozny, pošli mi jich několik. Vzpomenu si a potěší mě to. " Čas plynul. Vinný keř byl opečováván a o mnoho let později začal rodit lahodné hrozny. Sedlák sebral nejhezčí z nich do košíku a donesl je panovníkovi. Regent si vzpomněl, ochutnal a bohatě sedláka odměnil. Zpráva se rychle rozšířila. | train |
Tvrdě po mně řezali kameny, ale nebyla v tom stopa nějaké emoce, chovali se, jako by vykonávali úkol, který jim kdosi nařídil, jako by provozovali jakýsi experiment. Byl jsem z toho zmatený a nevěděl, co mám dělat. Jen jsem tam stál a uskakoval před jejich střelami. Nikdo z nich proti mně nevyrazil, aby mě zmlátil, ale s kamenováním nepřestávali. Nakonec jsem to koupil jedním velkým balvanem přímo do břicha a odpotácel se domů, kde jsem mamince ukázal obrovskou modřinu. Moje matka byla ženská, která se jen tak nedala. Příští ráno mě nechala doma a sama se vydala za učitelem. | train |
Můj starý spolužák chviličku zaváhal, když mu v Uckru začaly lítat kulky kolem hlavy, a nakonec ho východní Němci chytli. Vrátili ho do Československa, kde byl odsouzen k smrti. Kamarád, se kterým jsem seděl v lavici, byl odveden k šibenici a pověšen. Jeho tělo spálili a popel vysypali na skládku. Jenže tohle všechno se stalo až v roce 1953. Dávno předtím, na konci čtyřicátých let v Poděbradech, jsem měl sám možnost se poučit, jak zajímavé časy nám revoluce přinesla, a zasloužil se o to jistý Eda. Otec Edy byl člen ústředního výboru strany a redaktor Literárních novin. | train |
Tentokrát například nejenže stál opřen o platan a kouřil, ale zároveň sám sebe se zalíbením pozoroval, jak stojí ( krásný a chlapecký ) opřen o platan a nonšalantně kouří. Těšil se hodnou chvíli tímto pohledem, až konečně uslyšel lehké kroky, jak jdou z pavilónu směrem k němu. Úmyslně se neobracel. Zatáhl ještě jednou z cigarety, vyfoukl dým a díval se na oblohu. Když se kroky přiblížily docela až k němu, řekl něžným, vemlouvavým hlasem : " Věděl jsem, že přijdete... " Močení " To nebylo tak těžké uhodnout, " odpověděl mu primář, " dám totiž vždycky přednost močení v přírodě před civilizačními zařízeními, jež jsou nechutná. | train |
za co to napomínání dostal, Láďa nevěděl. Neptal se a učitelka o tom nemluvila. Vložil vysvědčení do desek a ty schoval do tašky. Neměl se čím chlubit, ale nijak se netrápil, nemrzelo ho to. Už se smířil se vším. Tolikrát mu opakovali, že nic neumí a nic neví, že už to bral jako fakt a věřil tomu. Ten kluk, co nic neumí, je vždycky připravený na nějakou výtku, jistě oprávněnou. A co bude dál? Co když propadne i na konci roku? Nebo se stane zázrak a projde? Nebo uvízne... | train |
Neušetřil ani jednu z našich liliputek. Ten masakr se nedal ničím obhájit a mamince byla celá věc rázem jasná. Hned druhý den se dostavil jakýsi sedlák s křivými zuby z nedaleké vesnice, kterého jsme tak trochu znali. Matka mi vyrvala Reka z náručí a dala mu ho. Pral jsem se a křičel a všechny nenáviděl, ale byli silnější, takže Rek byl nakonec vyhandlován za novou várku liliputek. Přiznám se, že ztráta Reka byla tím nejtraumatičtějším zážitkem mého dětství. Když mi ze života odešel táta, přetrvával dál jako jakási bytost za vzdáleným horizontem. | train |
Lidé viseli očima na těch obrovských rtech na plátně a zpívali, nejprve potichu, nesměle, ale brzy se osmělili a za chvíli už hlaholili z plných plic. To, na co jsme se dívali, byl dokumentární záznam opery Bedřicha Smetany Prodaná nevěsta, ale byl to němý dokument. Zřejmě se předpokládalo, že hudbu si obecenstvo domyslí. Já tehdy o existenci jakékoli opery neměl ani ponětí. Slýchával jsem sice lidi zpívat v kostele, ale tohle bylo něco dočista jiného, zvláštního. | train |
Syn se proto vzdal veškeré naděje, odešel pryč od otcova domu a už se nikdy nevrátil. Poté co dovyprávěl tento příběh, řekl mistr : " Mnozí jsou tak zaslepení a plni předsudků, že by neotevřeli dveře, ani kdyby sama pravda prosila o přijetí. Nepustili by ji dovnitř. " Kříže bolesti Stará legenda vypráví o člověku, který neustále lamentoval, že mu Bůh uložil takový těžký osud. " Moje trápení, moje starosti, moje strasti, moje smutky - to všechno mě tak tísní a tíží, že už to nemůžu dál snášet, " bědoval bez přestání. | train |
Brzy bylo zřejmé, že tu vzniká nejlepší škola v republice a nová komunistická i stará kapitalistická elita se ruku v ruce snažily protlačit mezi sirotky i své ratolesti. Zkrátka natrefilo se mi velice slušné vzdělání. HRDINA Nejstupidnější hra, kterou kdy kdo na poděbradském zámku vymyslel, se jmenovala čepice. Šlo o to udržet čepici na zdi, jak nejdéle to šlo. Háček byl v tom, že se nesměly použít ruce. A tak se ta bekovka tiskla na zeď hlavou, rameny, zády, člověk se kroutil u zdi a čekal, až ostatní ta pitomá nudná hra omrzí a odpadnou. | train |
K bazénu přispěchal zahradník a pán domu mu z okna udílel pokyny, upíjel šampaňské a rozvážně řídil záchranné práce. Panika se postupně uklidnila. Plameny pozvolna uhasínaly, a tak si strýc zaplaval znak ještě jednou kolem bazénu. A jak míjel protilehlý mramorový schod, uviděl tam svého synovce, jak křečovitě svírá svoji bederní roušku, aby o ni v žádném případě nepřišel. Kořeny " Pro přežití málo, na umření moc, " pomyslel si mechanik, když obhlížel svou malou dílnu. " Nemůžu to prostě dál dělat tak, jak to dělával můj otec. | train |
Vzduchem plula samá velká slova a Flajšman si říkal, že láska má jedinou míru, a tou je smrt. Na konci pravé lásky je smrt, a jenom ta láska, na jejímž konci je smrt, je láskou. Vzduchem pluly vůně a Flajšman se ptal : bude ho vůbec někdo tak milovat, jako tato nepěkná žena? Ale co je krása či nekrása proti lásce? Co je škaredost tváře proti citu, v jehož velikosti se zrcadlí samo absolutno? ( Absolutno? Ano. Byl to chlapec teprve nedávno vyvržený do dospělého světa plného nejistot. | train |
Jediný člověk, s kterým se Perda v Poděbradech utkal, byl jeho nejlepší kamarád Zach. Zach byl otrokem vedlejší ložnice a čas od času, vždycky pozdě navečer, byl ostrými hochy donucen si to s kamarádem Perdou rozdat. Byla to scéna jak z Jacka Londona : hulákající upocené obecenstvo, sázky, které se nikdy nevyplatily, slzy zlosti a krev. Začalo to jednoho zimního večera, když si někdo tajně vypůjčil z tělocvičny dva páry boxerských rukavic. Perda a Zach si je museli navlíknout. Pak je ostří hoši dostrkali doprostřed rozvášněného hloučku a nařídili jim boxovat. Perda se Zachem se snažili se navzájem šetřit. | train |
Neušel mi jeho pozorný výraz, kterým si mě změřil. " Dobrý večer, " znejistěla jsem. Co když mi koupat Janičku nedovolí? " Jdu vykoupat malou... " Leoš se očima dotkl netečné manželky. " Ty si ji nevykoupeš? " " Dej mi pokoj, " zasyčela Valentýna a vyběhla z pokoje. Slyšela jsem, jak za ní cvakly zadní dveře do zahrady. " Tak můžu? Už jsem všechno připravila. " Pokývl tak divně hlavou. " Já vám pomůžu. " " To nemusíš... " " Já vím. Ale chci. Je to moje dítě. " Pobaveně jsem se uculila. " Já ti ho nevezmu, neboj se. Víš co? Můžeš mi ji odnést do koupelny a potom zpátky. Je těžká. | train |
Vesele hřešil a smál se Bohu. Byl rouhač a skončil v pekle. Don Juan nesl na bedrech dramatickou tíži, o které Velký Sběratel nemá ani tušení, protože v jeho světě veškerá tíže ztratila váhu. Z balvanů se stalo peří. Ve světě Dobyvatelově jediný pohled vážil tolik, co v říši Sběratelově deset let nejpilnější tělesné lásky. Don Juan byl pán, kdežto Sběratel je otrok. Don Juan drze překračoval konvence a zákony. Velký Sběratel jen poslušně v potu tváře naplňuje konvenci a zákon, protože sběratelství se stalo dobrým mravem, bontónem a téměř povinností. | train |
Vzala jsem sklenku a naráz ji do sebe obrátila. Jaképak čekání na led. Chlazenou si dám tu druhou. Alkohol mě vnitřně rozehřál a malinko otupil. Vracející se Filip postavil na desku naleštěného stolku nerezový kyblík s ledem. Očima sjel můj pohárek, ale neřekl nic. Okamžitě se dovtípil a beze slova mi nalil ještě jednu. Nandala jsem si rukou led a pohybem sklenky její obsah zamíchala. " Filipe? " Zvedla jsem svoji sklenku k rtům. " Co jsi to předepisoval Valentýně za léky? " Ruka držící sklenici se zastavila a k ústům nedošla. " Proč? " " Chci to vědět. Mám na to jako matka právo? " " Ne. " | train |
Mlýnek jim namlel peněz, kolik potřebovali, stoleček byl plný jídla, že se všichni dosyta najedli, a když chtěl chalupníkovi někdo ublížit, obušek mu to rychle vyhnal z hlavy. Potom už všichni žili spokojeně, bída se od nich odstěhovala. Nezapomněli však, jaké to bylo, když neměli co do úst, a žádného chudáka nikdy od dveří nevyhnali. Chytrá horákyně Ve vsi pod horami žili kdysi na jednom dvoře dva hospodáři. Jeden byl chudý, druhý bohatý. Ten chudý měl jen jedno prasátko a často nevěděl, čím by ho nakrmil. Bohatý choval deset vepříků, kteří měli stále plné koryto. | train |
Mám pro Jiříčka, to je můj vnuk, čokoládového medvěda jako každý rok. Vždycky měl rád bonbóny! A už z něho brzy bude taky doktor, ale ne medicíny - advokát nebo soudce, nebo dokonce prokurátor, " chrlí informace, ale profesor nemá chuť někoho poslouchat, potřebuje klid. " Sanitka ještě nepřijela. Asi toho mají na záchrance hodně, " vysvětluje sestra. Profesor jen mávne rukou a ztěžka dosedá do křesla. Ambulance konečně ztichla. Sedí tak chvíli beze slov, pak zazvoní telefon ; jeho cinkání se v tichu pronikavě rozléhá. " Volají vás ze sálu, " říká tiše sestra, netroufajíc si vyrušovat. Profesor vstává a narovnává se. " Dobře, už jdu. " | train |
V den pětašedesátých narozenin se stáhl z každodenního provozu firmy a při důstojné oslavě symbolicky předal svému synovi klíč k vedení podniku. Když oslava skončila a s nadcházejícím víkendem se budova vyprázdnila, vyndal otec ze svého svazku jeden nenápadný klíček a řekl : " V našem podniku, který je teď především tvůj, jsi dospěl až k velké zodpovědnosti. A dnes jsem na tvá bedra přidal ještě další zátěž. A až tu vůbec nebudu, přidám ti i to poslední. Abys toto břímě a zodpovědnost unesl, chci ti dát i tento klíč a svěřit tajemství své energie a úspěchu. " | train |
Domluvte si to s ním. " " Nelíbí se mi. " " Ale v zásadě proti tomu nic nemáte, mít za noc několik mužů. " " Proč ne, když jsou hezcí. " " Máte je raději po sobě, nebo zároveň? " " Tak i tak, " řekla dívka. Rozhovor zacházel do čím dál větších nehorázností ; dívku to mírně šokovalo, ale nemohla protestovat. I ve hře se skrývá pro člověka nesvoboda ; i hra je pro hráče past ; kdyby to nebyla hra a seděli tu skutečně dva cizí lidé, stopařka by se už dávno mohla urazit a odejít ; ale ze hry není úniku ; | train |
Vyvolala jsem žáka, který byl něco jako třídní šašek a kterého jsem párkrát přistihla, jak se po mně pitvoří. Zkoušela jsem ho - a každý učitel umí žáka vyzkoušet na známku, na jakou chce. Dělala jsem si z něj legraci. Šašci mají asi nejméně ze všech rádi, když je někdo zesměšňuje, a já mu to jeho pitvoření oplatila, třída se smála a on celý rudý koktal u tabule. A vida, kapku se mi ulevilo. Po přestávce přišla do třídy paní školníková. Starší paní, taková dobrácká kmotra, připomíná pohádkové babičky : jen ji člověk potká před třídou, už má dobrou náladu. Tentokrát plakala. | train |
Nikoho kromě ní nemám. Filip má hromady paní a slečen a já pro něj znamenám pouze starou a ukončenou epizodu. Honza zmizel z mého života a s Markem jsem to skončila sama, nic pro mě neznamenal. Na svoji poslední lásku nechci myslet. Možná to ani láska není. Možná se mi to všechno zdálo. Nač jitřit bolestné vzpomínky a trápit se palčivými otázkami, na něž jsem si již dávno věcně odpověděla. Vykloním se konečně z okna a cítím, jak mi proud chladného vzduchu masíruje tváře a prudký vítr cuchá medové vlasy. Někde vznikl průvan. | train |
Zajímavé, že ti, kteří umějí vychutnávat i drobné životní radosti, žijí často o hodně déle než ti, co to nedokáží. " Podívej. " Vzal z poličky na stole knihu a podal mi ji. " Jsem už u třetí lekce, " řekl mi dědeček. Byla to učebnice angličtiny. Čekal bych, že se dědeček bude učit nanejvýš Otčenáš v různých řečech, kdyby snad náhodou nebešťané používali jen jeden jazyk... A on se zatím, filuta, podle výpisků na kraji učebnice, ještě stará o to, jak by si v Anglii nakupoval na nádraží v kase lístky. | train |
Veliký striptýz! " a rozvázala si vzadu zástěru a odhodila ji tanečním gestem na psací stůl. Primář se znovu bázlivě ozval : " Alžbětko, bylo by to krásné, kdybyste nám předvedla striptýz, ale někde jinde. To víte, tady jsme na pracovišti. " Veliký striptýz " Pane primáři, já vím, co smím! " odpověděla Alžběta. Byla teď ve svých bledě modrých služebních šatech s bílým límečkem a nepřestávala se vrtět. Potom přiložila ruce k pasu a sunula je podél boků až nad hlavu ; | train |
Čekal jsem tam nahoře, až vlak projede pode mnou a roztřese tu rezavou železnou konstrukci, na které jsem stál, jako by ta hlomozící, funící, skřípějící železná bestie projížděla skrze mě a zahalovala mě do oblaku čmoudu, který čpěl sírou a uhlím, lnul vlhce ke kůži a na tváři zanechával mastný povlak sazí. Stál jsem v tom oblaku, a když jsem se podíval pod sebe na ubíhající stříšky vagonů, náhle mi připadlo, že se nepohybují ony, že to já se na tom železném mostku řítím vpřed a vznáším se přímo nad nimi. Vždycky to chvíli trvalo, než kouř zmizel. | train |
Tak moje holčička na mě žárlí! Kdo by to řekl? Stiskla jsem balíček v náručí a chtěla odejít. V tu chvíli se dveře otevřely a Valentýna se zastavila na prahu. Natáhla jsem ruku. " Přinesla jsem Janičce bryndáček. " Valentýna mi strčila do paže jako zběsilá. " My žádnej od tebe nechceme. Nech nás na pokoji! " " Ale Týno! " zbledla jsem. " Co jsem provedla? Já se jen snažím ti pomoct! " " To není pravda! " zavřeštěla jako smyslů zbavená. " Chceš nás rozeštvat. Ty jsi ta krásná, chytrá, dokonalá. Natřásáš se tady v minisukních, které už se pro tebe dávno nehodí. Rozparek máš až bůhví kam. | train |
Matka se zase za otcův návrat usilovně modlila. Ale ani dopis, ani modlitby nic nezmohly, a tak nám nezbylo, než shánět jídlo, které jsme párkrát do roka směli otci v balíčku poslat, i když jsme sami neměli nazbyt. Můj život za války nemá nic společného s tím, co člověk vídává ve filmech nebo o čem čte v knížkách. Zažil jsem pár momentů lepkavé hrůzy, ale to byla jen intermezza v nezáživném rytmu všedního života. Protektorát Čechy a Morava si uchoval i svá tradiční atletická mistrovství a jeden borec byl z Čáslavi. | train |
Věděla, že má krásné tělo, a chtěla vás donutit, abyste se o tom přesvědčil. Vzpomeňte si, jak ve dveřích říkala : Kdybyste věděli. Vy nic nevíte. Vy nic nevíte. Tak teď už to víte, Alžběta má ohavnou tvář, ale krásné tělo. Sám jste to přiznal. Vidíte, že neuvažovala tak docela hloupě. Možná, že si teď konečně dáte říct. " " Možná, " pokrčil Havel rameny. " Určitě, " řekl primář. Teorie Havlova " To, co říkáte, primáři, má svou přesvědčivost, ale je v tom chyba : přeceňujete mou roli v této hře. Tady nešlo o mne. Nebyl jsem to přece jenom já, kdo odmítal s Alžbětou spát. | train |
Alžběta nepřestávala hýbat boky a kroužit přitom poprsím kolem sklopené hlavy sedícího Havla. " Kdepak jste se naučila tak krásný tanec? " zeptal se primář. Flajšman, nadýmaje se sarkasmem, vydal ze sebe okázalý smích : " Chachachá! Krásný tanec! Chachachá! " " Viděla jsem to ve Vídni na striptýzu, " odpověděla Alžběta primářovi. " Ale, ale, " pohoršil se primář něžně, " odkdypak chodí naše sestry na striptýz? " " Snad to není zakázáno, pane primáři, " zakroužila Alžběta poprsím kolem primáře. Žluč stoupala ustavičně vzhůru Flajšmanovým tělem a toužila se prodrat ven jeho ústy. A tak Flajšman pravil : " Vy byste potřebovala bróm, a ne striptýz. Abychom se báli, že nás znásilníte! " | train |
Mezitím jedno děvčátko z první třídy vesnické školy začalo počítat pytle s moukou a zjistilo, že je jich dvanáct. Když pilná žačka našla svou matku mezi rozrušenými a naříkajícími lidmi, zatahala ji za zástěru a křikla : " Mami! Tam stojí dvanáct pytlů mouky! " " Nechoď na mě teď s moukou! " bránila se matka. " Nevíš, že jeden statečný muž přišel o život tím nejstrašnějším způsobem? Jak snadno se to mohlo stát i těm ostatním! A jak by to pak dopadlo s naší vesnicí? Nechci ani pomyslet! " " Ale mami! Poslouchej mě přece! " opakovala dcera. " Když tady stojí dvanáct pytlů, muselo taky přijít dvanáct mužů! " | train |
" Jenže to nepůjde, jsi ještě malá, máš malý nohy. Nedošla bys tam. " " A došla, koukej! " Děvčátko mašíruje po chodníku jako vojáci na přehlídce. " Dobře, tak půjdeme. Ale ne abys pak kňourala, že už nemůžeš. Anebo abys žalovala! " Kdepak, vrtí Veronika přesvědčivě hlavou, kdepak. Vydrápou se spolu až ke zřícenině. Hradní zdi vypadají místy dost zachovale, hradní příkop, zarostlý trávou, valy i hradby. Veronika je celá udýchaná nedočkavostí. Drží se v závěsu, padá do sněhu a zase vstává, neřekne však ani slovíčko. Trosky hradu se tyčí nad údolím vysoko a divoce. Ale Veronika by už odmalička šla za bratrem kamkoliv. | train |
" Nasaďte další transfúzi. Připravit plazmu! " " Srdce slábne, tlak klesá, " upozorňuje anestezioložka. Profesor se narovnává a loktem si upravuje roušku, která mu padá do čela a brání v rozhledu. " Zkuste hibernaci, snížit teplotu na pětatřicet stupňů. " Další dlouhé minuty. Ještě trepanace lebky, všechno svědčí i pro nitrolební krvácení. Pomalu, vrstvu po vrstvě, opatrně. Malý návrt, dlátko. Objevuje se krevní sraženina veliká jako jablko, hned pod temenní kostí. " Lžičku, rychle! " Vybírají kousek po kousku. Vtom vytryskne odkudsi nový gejzír krve. " Steh, zablokovat! " Dva páry rukou plné práce. " Ještě jeden steh, tady, " ukazuje Havlena. Tři a půl hodiny nesnesitelné mravenčí práce. | train |
Teď se věci stávaly zřetelné, jasné, zaostřené. A bolely. A já věděl, že si musím pospíšit, protože těch lidí a těch věcí, těch úkolů, které byly BEZPODMÍNEČNĚ NUTNÉ, bylo tolik. Tolik věcí, ze kterých, jak jsem si byl jist, by mi bylo smutno " na onom světě "! Nikdy bych si neodpustil, že jsem tohle či tamto opomenul. Dřív jsem důležitost těch věcí neviděl. A - stačí umírat a všechno dostane dokonale jiné osvětlení. Například jsem úplně zapomněl na ZAHRADU. Zdálo by se malicherné myslet při umírání na zahradu, jenomže tam bylo toho tolik, co jsem ještě chtěl udělat, odkládal a nestihl. | train |
Ostatně nebylo to poprvé. " No konečně. Trvalo vám to celé věky, " přivítala mě chlapským hlasem. Koneckonců ona jako mužský vypadala. " To je paní Kvapilová z hygieny, " představila nás. Křehká, asi padesátiletá blondýnka se usmála a natáhla srdečně ruku. " Hartmanová, " zabublala jsem nejistě. " Nějaký problém? " " Vcelku ne, " odvětila plavovláska, ale hlavní sestra se škodolibě ozvala. " Ale ano, paní vedoucí. Třicet prošlých švestkových kompotů. Děláte si taky někdy revizi ve skladu? " " Samozřejmě, " odvětila jsem zvysoka. V duchu jsem ovšem přiznala, že na to nemám čas. Skladnice se tvářila vcelku nezúčastněně. Aby taky ne. Jí se nestane nic. | train |
" Kdo neumí ustoupit a něčeho se vzdát, nesmí se pak divit následkům, " řekl mistr a vyprávěl příběh o mušli a sluce. " Mušle se vyhřívala na slunci, lasturu široce otevřenou. To přivábilo sluku, které měkké maso mušlí velice chutnalo. Sotva ovšem vnořila svůj špičatý zobák dovnitř, mušle lasturu pevně zaklapla. ' Jestli nepovolíš, do dvou dnů vyschneš, ' cedila sluka skrz sevřený zobák. ' Když nepovolím, zemřeš za dva dny hlady, ' cedila mušle skrz zavřenou ulitu. A zatímco se takhle přely, šel kolem rybář a polapil je obě dvě. " Těžký osud Žal z předčasné smrti jejího jediného dítěte málem připravil mladou ženu o rozum. | train |
Chtěla jsem je znovu přikrýt, ale Leoš držel přikrývku pevně ve svých dlaních. " Neschovávej se, nemáš se za co stydět. " Zcela jsem s ním souhlasila. Mám prsa jako mladice. Porodila jsem jedno dítě, které jsem kojila pouhých šest týdnů, a to ještě díky manželovi, který na této banalitě trval. Proto je nemám vůbec vytahaná. Pravidelně cvičím a užívám různorodé drahé kosmetické přípravky na jejich zpevnění. Leoš se jich dotknul svýma kolosálníma lékařskýma rukama a přitiskl k nim hladově svoje rty. Ráno mě probudila žízeň i slunce. | train |
Několik mladíků se s ní snažilo zapříst rozhovor, byla půvabná a na poměry v tom kraji i zámožná, kdekterý by ji rád uvedl do svého domu. A pak ji jednou spatřili, jak běží dolů z útesu, mává rukama a křičí. Zbláznila se, pomysleli si. Ale ona letěla jak pták a plakala - štěstím. Sbíhala přes osadu dolů k moři a mávala pažemi, jako by chtěla obejmout toho, koho milovala, jako by ho přivolávala. Lidé pospíchali za ní plni obav. Na břehu stál její muž. Živý, zdravý, rozeběhl se ke své ženě a vzal ji do náruče. | train |
Subsets and Splits